Písečná žena (1964)

Písek, písek a zase jenom písek. A muž, povoláním učitel a entomolog, uvězněný v obří písečné jámě s neznámou ženou a jejím skromným domkem. Proč uvězněný se neví. Snad jen z rozmaru těch vesničanů. Žena fatalisticky celou dobu přijímá svůj osud, zatímco muž pořád spekuluje o svých šancích a vyvíjí aktivitu se za šlamastiky dostat, vylézt z té proklaté jámy, ale jemný a křehký, věčně se přesýpající písek mu to nedovoluje a on, tváří v tvář nestálému živlu, tuhle bitvu nemůže vyhrát. Anebo ano? __ Uff. Tak tohle byla těžká filmová váha. Jakoby Tarkovskij zavítal do Japonska a natočil tam další ze svých meditativních podobenství. O smíření se s osudem, o tom, že je zbytečné a nicotné se drásat nahoru, když vám k životu stačí to málo, ta pečující žena, to nezbytné minimum v bezprostřední blízkosti. Ještě nikdy mi neutekly u meditativně vyprávěného příběhu tak rychle 2 a půl hodiny, jako tady. Kameru to má vysloveně nádhernou, nestabilní písečný živel působí až zlověstně, občas používané makrozáběry na zpocenou kůži se zrníčky písku v pórech jsou až fyzicky nepříjemné. Minimalistická hudba se zadírá pod kůži a zvukový design je jak z nějakého hororu, se všemi těmi skřípajícími zvuky a lehkým ševelením písku. Každá věta, každý dialog tu má svůj význam. Tohle je naprosto výjimečný film a díky -Petkovi Královi- za české titulky.

Videl som directors cut 147 min. Bubny a hudba tu strihajú zábery úvodných titulkov. Film ponúka mnoho obrazov, ktoré zvádzajú z cesty jeho pravého významu. Muž prechádza dunami púšte za zvukov skľučujúcej hudby a mňa to zaujíma viac ako Villeneuva Duna. V šiestej minúte ho osloví dedinčan, čo sa bojí kontrolóra, keď stojí nad jeho domom. On ale vraví, že je učiteľ, čo zbiera hmyz, čo dokazuje svojím konaním. Potom, keď osamie, sa vyvalí do piesku, skoro spraví anjela a uvažuje o licenciách a vzťahoch vo svojej hlave za preskakovania lyrických obrazov. Zchádzanie po visiacom rebríku dole do jamy vyzerá napínavo. Z peknej ženy najskôr počujeme jej krásny hlas, potom vidíme chodidlá, potom postavu, až nakoniec tvár, to všetko za sprievodu dynamickej kamery, ktorá sa obráti a ukáže nám hlavného hrdinu čumieť v nemom úžase. Domáca mu vraví, že sa môže osprchovať až pozajtra a poprosí ho o odpustenie. Potom vidíme hlavného hrdinu masírovať si chodidlá opreté rímsu okna. Nepredstavujú sa. Žena ho ponúka večerou, on si z chuti dá rybu aj ryžu, vypýta si aj čaj. Nevypína svoj intelekt, aj sa so ženou dá konverzovať s humorom. Ona je usmievavá, zhovorčivá, ovieva to tam vejárom, nad stôl dáva slnečník proti piesku a riad umýva v piesku. Večer na ňu zhora kričia chlapi, že jej dole niečo spustili. Ona ide lopatovať piesok z jamy a chlapi ho ťahajú zhora k sebe v truhliciach. Hlavný hrdina nechápe, ako toľko môže pracovať až do rána, a ja ako divák nerozumiem, prečo ostáva v tej jame bývať a či sa pri nej tí chlapi striedajú. Ona mu vraví, že prvú noc pomáhať nemusí a on pochopí, keď ráno nevidí rebrík. Ona spí zásadne nahá, zapieskovaná. Kamera ponúka záber spoza hlavy ženy, počas ktorého zaberá aj hlavu muža sediaceho oproti nej pár metrov obďaleč. Vzájomné dotyky a sex sa podarilo natočiť hypnoticky. Zaujímavá dráma, kedy celkom hodnotný obsah dopĺňa forma. Pri absencii skoro hociakej akcie mi tu chýbala nejaká ústredná kultová scéna.  Hlavný hrdina po čase pochopí, že je v pasci. Beznádej tu rušia už len viac či menej nepodstatné udalosti monotónneho života až sa v závere dostaneme ku odhodeniu takej hodnoty, ako je sloboda.

Dnes (včera) za okny tramvaje prší, kapičky stékají. BMW Na hroudě představuje nové vozy (marnost), lidé pod deštníky kamsi spěchají; některým vidím do obličeje: mají unavené oči. Do sluchátek kvílíJanis Joplin; textLittle Girl Bluevše podtrhuje. Přemýšlím, a nevím kolikátý den, o závrati v pohyblivých píscíchPísečné ženy,o nosném tématu, které je podstatně širší, než se navenek projevuje; ne-příběh netrpí atraktivností, a proto není dostatečně vstřícný vůči divákovi; už vůbec není přímočarý, ovšem styl se k podobným tématům hodí dle mého soudu nejlépe; bez omáčky, v nebývalé koncentraci nerozptyluje diváka od samotné esence. // Za nejdůležitější považuji absolutní napojení se na tempo snímku, přijetí jinakosti východní kultury. Zkoumám, kdo je hlavní postava a kdo našeptávač, co lze považovat za trest, a jestliOsvoboditse znamená být svobodným (ne). Kdo je otrokem a kdo/co otrokářem, zdali rozlišování tímto způsobem je vůbec namístě. Všudypřítomný je písek, který se sype, padá, mrholí a jeho až tekutá konzistence pohlcuje (vizuální orgie); některé scény jsou magicky precizní, se schopností vtisknout se hluboko do paměti. // Neustále běžící čas vytváří evidentně pro některé z nás past, zasypávající v nepřetržitém toku a bez oddechu vše, co je živé, aniž bychom přijali tezi, že nejsme vazaly času a jde pouze o změnu formy; (zbytečný) boj proti písku, nebo chceme-liSmrtije absurdní a nesmyslný. //Tóru Takemicu„ušil“ hudbu přesně na míru dané atmosféře - klaustrofobie, panika, zoufalství, smyslná intimita ve výrazných obrazových kompozicích, jež s nemilosrdnou důsledností nedává možnost na sebe zapomenout.Děkuji.

Jen písek a žena. Nyní už není důvod utíkat. Přestaňte číst tento text, běžte si nejprve pustit film a nic si o něm dopředu nezjišťujte, jako jsem to udělal já. -Japonci se při tvorbě svých zenových zahrad snaží, aby tvořili jako vítr, který v pobřežních dunách kreslí do písku linie vlnek.Kafkovsky laděný horor. Znáte ty horory z jednoslovným názvem, většinou nějakého přírodního živlu, nebo fenoménu?Ptáci,Věc,Shining,Mlha. Tak si představte horor "Písek" filmový koncert tří protagonistů Ženy, Muže a Písku. Tak hluboce mluví o japonské mentalitě a o životě vůbec. Intenzivní, někdy až bolavě intenzivní zážitek (viděn Director's Cut).

Tahle pecka z roku 1964, kterou jsem poprvé viděl ještě za studentských let, se do mě propila svým vizuálním zpracováním ihlubokou symbolikou, tentokrát na velkém plátně kina Aero. Příběh sleduje osudy učitele, který se během dovolené vydává do písečných dun hledat brouky. V dunách objeví izolovanou komunitu, která ho vláká do domu, k němuž se sestupuje po žebříku. Tam žije žena, která každou noc odhrabává písek, jenž se neustále akumuluje. Zpočátku se komunita i žena chovají k učiteli přívětivě, nabízí mu jídlo a pohostinnost. Avšak hrdina brzy zjistí, že žebřík zmizel a návrat není možný. Je nucen se připojit k práci, která se zdá být nekonečnou a marnou, protože odhrabaný písek se stále vrací. Celé je to metafora lidského zápasu se společností. Hlavní postava, zpočátku svobodný a divoký muž toužící po dobrodružství, je postupně zlomen neustálým tlakem zvenčí. Společnost, představovaná komunitou v dunách, jej donutí přijmout marnou a monotónní práci výměnou za drobné odměny, jako je jídlo nebo cigarety. Další vrstvou příběhu je vztah mezi mužem a ženou, který je podán jako hororová alegorie o tom, jak si žena postupně podmaní muže, který se z divokého dobrodruha pomalu a bolestivě mění v zodpovědného otce. Interakce mezi hrdinou a ženou v dunách přináší bohatou paletu nálad. Jsou děsivé, tělesné, vzrušující i odpudivé. Film často není úplně příjemný na sledování a díky tempu, které rozhodně nikam nespěchá, si můžeme ono zoufalství a izolaci na plno prožít společně s hlavním hrdinou.