Poslední výstřel (1950)

"Chlopi, jak buděm všeci za jedno, ani Rotschildi nami něpohnu!"Pozvoľna ku koncu sa chýliaca vojna vyvoláva u Nemcov v nimi zabranej huti na Ostravsku rôzne reakcie. Najprv chcú zvyšovať výrobu, potom tesne pred opustením továrne na ústupe pred blížiacim sa frontom vyhodiť vysoké pece do luftu. V jednom aj druhom sa im snažia zabrániť robotníci na čele so straníckym výborom, ktorí sa tešia na povojnové znárodňovanie a továreň už považujú za svoju. A tak nielenže uvítajú na fabrickom dvore sovietske tanky, ale následne všetci priložia ruku k dielu, aby čo najskôr doviedli prvú mierovú tavbu k odpichu. Naivný prvoplánovitý agitačný vojnovo-budovateľský film, ktorý milovníkov tohto žánru pobaví a ako jedna z mála snímok odohrávajúcich sa v onom regióne je prakticky celý v ostravskom nárečí. Za tri diery do čapice.

Poněkud tezovitý film sází na Pečenkovu kameru, která se okem estéta rozhlíží po Vítkovicích a okolí. Skvěle je nasnímaná celá oprava, především vytažení zvonu při němž dal Weiss přednost dynamice před estetikou si zaslouží diváckou pozornost. Weissovi se podařilo výborně natočit i samotný předchozí přesun zvonu z válcoven. Výborně nasvícená scéna přibližuje i během noci spoustu detailů. Vzhledem k tomu, že jsem film viděla poznamenaný milovníky tmy a ticha z CS Filmu, dovozuji, že v kině musel být zážitek ze sekvence přesunu zvonu mimořádný. I bez velkého plátna jsem si užila sekvenci, dle níž byl pojmenován celý film. Mizanscéna při pohledu dolů je fantastická. Ze stínů vybíhají lidé, uprostřed světla leží bezvládné tělo, kolem ční vysoké pece a dávají tušit, jak křehký je život toho malého tvora v jejich stínu, člověka. První mírová tavba  je natočena s úctou k práci hutníků, nepodlézá jim jako jiné budovatelské filmy, dělníky anonymizuje, nehledá mezi nimi hrdinu, ale zároveň ukazuje, jak namáhavou práci mají. Celý film se mluví ostravštinou, což je v kontextu pražských pokusů o různá nářečí celkem balzám na ucho.

Měli jsme za zlé filmařům, že Vinettoua zastřelili, ale v tomto filmu to nebylo. Na jednu stranu je to propagandistická patlanice, kde pobaví, že postavy hovoří severomoravskou chacharštinou. Na druhou stranu je to syrová výpověď ne o době, o které pojednává, ale o době, ve které byl film natočen (1950). Lidé tam na Ostravsku žijí a pracují v záhulu hutí, železáren, koksáren a dolů, kde zatím nikdo ani nevyslovil termín "životní prostředí". Zdraví si vylepšují tabákovými výrobky a pochybnými lihovými nápoji. Z pracovních prostředků používají tak akorát ochranné filcové klobouky, všichni chodí doslova v rozdrbaných hadrech a u zubaře zatím nebyli a předtím taky ani jednou. Vřele doporučiji i další filmy režiséra Jířího Weisse, a to jako třeba dobrodružná klasika Uloupená hranice (1948), nebo i pozdější psychologické filmy.

Pěkné nářečí. Určeno nejspíše pro základní školy v průběhu 50. a začátkem 60. let. Žáčci poctivě drželi palce našim a Rusům a po promítání si celé odpoledne hráli na vojáky. Němci jsou z konce války zmatení. Nejdříve musí vysoké pece za každou cenu pracovat pro Říši, za půl hodiny už je vyhazují povětří. Ale předběhli je spojenci s nálety. Takže hutníci mají plné ruce práce s opravami i s Němci, kteří si přilepšují sběrem starého železa: „Enem či ten zvon Němci nevzali, bo ti jak uviděli kúsek železa, tak každé zkšeftovali.“. Ale je tu ještě obávaná "Rotschieldova" komise. Naštěstí se z ní vyklube komise sovětská a všichni si padnou kolem krku. Neznámí herci hrají dobře. 50 %

To museli mít diváci v roce 1950 radost. Standardní propaganda (komunisté jako jediný odboj, nepřátelský inženýr, nepřátelský ředitel, dobří, lidští, pracovití havíři), natočený tak, že není vyloženě k smíchu (pokud se nezasmějete u lidového nářečí, které bylo por mě trochu otravné) a zloba vyplave na povrch až v závěru, stojí za povšimnutí, že ona nenávist vůči bohatým je viditelně okázalejší než byla během filmu vůči německým fašistům. Nechceme tu žádné Rotschildy! Bylo by to za dvě, s tímhle o jednu níž.