Přísně tajné premiéry (1967)

Kvality Martina Friče byly ověřeny více než stovkou filmů a tento jeho předposlední, mu jistě ostudu nedělá. Umím si představit, že podobným námětem by udělala francouzská nebo britská komedie díru do světa.Nápadje sice jednoduchý, ale má spoustu potenciálu. Našimi tvůrcibyl těžen chytře a jaksi roztomile...československy, s nadsázkou. Scénář je šikovně přizpůsoben době i médiu a sešla se zde herecká elita. Snad jen závěr byl trochu nedopečený, nebo možná přepečený...prostě uspěchaně přepálený. Ale jinak jsem se dobře bavil...nějakým zázrakem jsem viděl Přísně tajné premiéry dnes poprvé. Zasloužily by si remake, ale obávám se, že při té dnešní mizérii, by se ho musela chopit AI; zadal bych příkazy:vygenerovat stejné herce, zasadit do atraktivnějšího prostředí, zachovat hudbu J. Vomáčky, barvy a režie ve stylu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, stopáž do devadesáti minut.

První slovo Menšíka: „Ježíši“ – nejedná se o náboženský film. Zkušený Frič samozřejmě ví, co musí do filmu nacpat a jak učit obecenstvo „správnému“ vyjadřování. Symbolika: 43:28 – učebnicový zednářský pozdrav Sovák – Řanda. Hlášky / propaganda: „U mě je organizace jako při výrobě atomový pumy.“ // „Já ti dám pod stromeček pytlíček s ekrazitem.“ 15 x zazní jméno „Ježíš“.

Po sklamaní Soukupovými Pěstmi ve tmě som dúfal, že si Fričom spravím náladu. Predtým som videl 35 jeho filmov, pričom iba dva z nich považujem za mimoriadne. Nemal som preto žiadne prehnané očakávania. Ani herecká zostava nesľubovala prekvapenie. Výsledok naplnil horšiu verziu očakávaní. Predposledný Fričov film sa podľa mňa nevydaril. Určite má svojich obdivovateľov, veď ako mnohé iné, aj tento si u niekoho vystačí so známymi tvárami na plátne, či obrazovke.

"Když jste mě zneužil, měl bych vědět všechno, aby v protokolu nebyly mezery." Mám porozumění pro to, aby se u nás kradlo světově. Jak jsem se dozvěděl, tak my krademe málo leč vytrvale, takže jsem se na trochu světovosti docela těšil. A nebyl jsem zklamán. Oblafnutej geniální mozek alias spisovatel Hudec mě bavil chrlením nápadů, šarmantní padouch Jech zase svým odhodláním a nechápavej kapitán Klikar svým jedinečným přehlížením úmyslně zanechanejch stop. Nyní již vím, že uniforma krade tváře, že ženský jsou háklivý na sekeru a že k vykradení banky se nejlíp hodí tank. To se jednou může hodit.

Největší nebezpečí lidský společnosti jsou ctižádostiví blbci!Problém předposledního Fričova filmu vězí v jeho zarputilé snaze být vtipný. Za každou cenu. Všemi prostředky. A čím víc mají být všechny ty scénky ze života nešťastného spisovatele detektivních románů zábavné, tím hloupější a prvoplánovější nakonec jsou. Nejde tu přitom ani tak o to, zda se jedná či nejedná o parodii, přičemž míra použitých gagů by tomu odpovídala, ale má-li takový humor vůbec šanci na přežití. Frič se až příliš spoléhal na osvědčené herce, kteří opravdu dělají, co mohou, především skvělý Čestmír Řanda zachraňuje nejednu dějovou situaci svým šťavnatým a sytým herectvím, bohužel to ale nestačí. A přitom původní literární předloha, Sebrané zločiny Vladimíra Hudce, v šedesátých letech mmj. úspěšná série kriminálních grotesek z pera Viléma Hejla, měla velký potenciál zaujmout i okruh filmových diváků, také proto, že vnášela do stojatých českých vod svěží závan hravosti a ryzí originality. Scénáristé, a mezi nimi i Frič, z ní ovšem vypreparovali jen některé dílčí motivy a příliš si nelámali hlavu s tím, co na to kdo (diváci) řekne. Přísně tajné premiéry (už samotný název je mimo mísu) jsou promarněnou příležitostí, jak vrátit do českého filmu jemnou situační komiku, bláznivý humor a nespoutanou fantazii, tedy obor, kterému Martin Frič před válkou (a během ní) kraloval.