Polibek ze stadionu (1947)

Kdo by to byl řekl, že takoví filmoví mazáci, jako byl Frič a Vlček, splácají scénář, který vykazuje znaky hooodně ztřeštěné komedie plné zcela nepravděpodobných náhod a omylů, obsadí docela slušné herce a přece z toho nevznikne víc, než průměrný film.Ani relativně krátká stopáž totiž neskryje fakt, že se tady vaří z vody. Pokud si odmyslíte neustálé míjení se Honzy s Věrou a Lídou, poměrně dlouhý hokejový úvod a promítání kinožurnálů, zbyde vám sotva čtyřicet minut pro balakářskou povídku. Nicméně entuziasmus tehdejší generace herců a absence politické agitace jsou pozitiva, díky nimž není důvod Polibek ze stadionu hanit. Zmiňovaný hokejový úvod má i jakousi dokumentární hodnotu...je neuvěřitelné, že se tehdy hrálo bez chráničů a přileb...přitom bylo vidět, že se hráči vůbec nešetřili. Filmoví nadšenci zaznamenají i rozdíl ve vyjadřování postav...mluva nápadně zlidověla. Zatímco Svatopluk Beneš působil jako důstojný následovník bardů typu O. Nového, Zdeněk Dítě už byl nakročený směrem k soudruh language.Jakožto dobový hybrid, je tak Polibek ze stadionu zajímavý nejen pro filmové historiky.

"Já si sednu a budu čekat na příští mistrovství světa..." :DUž samotná výchozí zápletka (o náhodném polibku po neuvěřitelném vítězství Rakouska nad Švédskem na hokejovém mistrovství světa) je lehce ztřeštěná. Ta následná "smršť" bláznivých situací, při nichž Honza tak dlouho hledá neznámou dívku ze stadionu, až se oba do sebe zamilují, je pak skoro k popukání. Tedy pokud člověk bere v potaz daný žánr. Což snad ani nejde jinak, když i samotný "romantický" závěr působí ztřeštěně (viz scéna, kdy Honza v rozčilení probourá díru do sousedního pokoje, kam se zcela náhodou přestěhovala jeho milá). Celkově jsem se tak slušně pobavil a k tomu si díky zajímavým dokumentárním záběrům ještě připomenul jeden z nejkurioznějších způsobů, jakým kdy Československo získalo titul hokejových mistrů světa.

Crazy čili bláznivá komedie těžící z amerického vzoru, i hrdina připomíná Harolda Lloyda. Ty honičky, běhy po schodišti a míjení s výtahy, dokonce i výtah do uhelného sklepa v Bílé labuti tu hraje....Konečně jsem se dočkal záběrů z legendárního střetnutí, kde Rakousko proti všem předpokladům porazilo tým USA r. 1947 a zajistilo nám tak titul nejvyšší. Ostatně za toto vítězství poslala vláda do rozděleného, zbídačelého a mrznoucího Rakouska vlak uhlí! Taky jsou tu legendární sportovní reportéři Laufer s spol. - a navíc krásné prostředí Bílé labutě, kam se naše umělohmotné hypermarkety hrabou! Kvůli tomu všemu navyšuji hodnocení, byť film není dokonalý. (70%)

Zhruba dvě třetiny filmu spočívají v neustálém těsném míjení se Dítěte s Dítětovou, které je v podstatě bez nápadu a s postupem času čím dál otravnější. Ve zbytku filmu se pak dočkáme předpokládané "reorganizace" partnerských vztahů. Zdeněk Dítě bohužel není žádný extra komik, aby zachránil slabý scénář (třeba takový zkušený "záchranář" Hugo Haas by to asi vytáhl vejš). Pochvalu si zaslouží v podstatě jen fór s inzerátem, zejména díky tomu sládkovi:-)

Samá náhoda. Jediná hospoda v Praze, jediný kino v Praze, jediný zubař v Praze, jediné noviny, výtahové náhody, jediný byt v Praze. Jedna náhoda s pravděpodobností jedna ku tisíci za druhou. Chudáci pacienti s takovým zubařem. Vteřinové náhody – strčí někam kebuli, přesně v okamžiku, kdy se líbají. S tím bytem na konci už to fakt přehnali. Řekli si: když nesmysl, tak nesmysl na entou! Jediné co není náhoda je, že vedoucí obchodu Kubiš je věrný obdivovatel Napoleona.