Pan Jordán a Habada (1968)

Ani sa nečudujem, že táto inscenácia bola zabudnutá. Je, ako mnoho iných, nabitá dobrými hercami, má slabý scenár a nenašiel som v nej nič, čo by ma zaujalo. Nepostrehol som dôvod jej zaradenia medzi komédie. Ak komédia zo školského prostredia, tak sa treba pozrieť o 30 rokov späť napr. na Cestu do hlubin študákovy duše.

Přiznám se, že na mě snímek nepůsobil jako komedie. Tento snímek nicméně poukazuje na poměry ve školství za Rakouska-Uherska. Je ale jasné, že obdobná hra nervů se může odehrávat kdekoli a v jakékoli době. Je totiž jedno, zda vládce císař, král, strana nebo prezident, kariéristi byli, jsou a budou. Ale také ustrašení podivíni nebo lidé, kteří rádi vlezou do každé řiti, která se jim nabídne. Já bych mohl vyprávět, vždyť pracuji na úřadě.

Obstojná dráma kritizujúca pokrytectvo. Zaradenie do žánru komédie však považujem za nešťastné. Humor som našiel okrem insitného kabaretného úvodu a záveru len v stopovom množstve. Intrigovanie pána učiteľa Jordána vypisovaním anonymných článkov v učiteľských novinách by mohlo byť zábavné, ale s jeho morálnym profilom ani veľmi nie. Smiešne je neustále riaditeľovo opakovanie prednášky o výrobe papiera alebo zbrklé hľadanie strateného anonymu, ale napriek neustálemu lelkovaniu akonáhle dôjde k morálnemu konfliktu naberá dej skôr dramatický rozmer. Produkcia je priemerná a atmosféra slabá. Našťastie to v dramatických momentoch dokážu vytrhnúť herci veľmi dobrými hereckými výkonmi. 70%

Přesná črta hnusných lidských povah. Přesně takových, jaké stále tvoří naši společnost. Nejen ve školství, ale bohužel tam to škodí nejvíce, až do naší současnosti. Původní hru Václava Štecha datujeme do roku 1911, v šedesátkové inscenaci se sešla parta tvůrců z velké části pamatující první republiku a celek proto tvoří dvojí nostalgii. Zachata vtipně příběh navíc orámoval výstupem Ljuby Hermannové přesně takovým způsobem, jakým hrávala před válkou v dobovkách typuOtec Kondelík a ženich Vejvara.

(♫) "Tak to chodí na tom světě pořád dokola. Některej z nás charakter je, jinej potvora..."Téma pokrytecké morálky, prospěchářství a intrik na půdě jedné školy a v prostředí jednoho učitelského sboru mapuje tento televizní snímek opravdu znamenitě. Janě Hlaváčové jako jedinému "charakteru" ve své mladistvé naivitě nakonec nezbývá nic jiného než složit zbraně, což mě tedy moc nepotěšilo. Na rozdíl od jakýchsi kupletů Ljuby Hermanové, které v úvodu i závěru tuhle televizní inscenaci hezky rámují.