Pád Itálie (1981)

Tady Zafranovič hodně přestřelil. Děj se odehrává v malé vesničce Maslinica na ostrově Šolta, mimochodem v rodné obci autora, kde sice lidé žijí ve tmě od nepaměti, ale že by se kvůli tomu neustále chovali jako šílenci? Obyvatelé jsou střídavě terorizováni tu Ustašovci, tu Italy, tu partyzány, jejichž přítomnost na ostrově nicotného významu je značně nepochopitelná. Zvlášť když se volně pohybují na veřejnosti, mezi okupanty, kteří o nich vědí a pak zničeho nic spustí přestřelku. Dorazil to tím, že do vesnice vjel tank. Jak by ho na ten ostrov dostali? A hlavně proč? Celý film působí silně chaoticky a zmateně. Ale možná to jen vystihuje situaci, která v tom zapadákově opravdu byla. Co můžeme vědět...  Velkou zvláštností je i obsazení fyziognomicky typického Poláka do hlavní role mezi jižanské domorodce. Pěkná hudba a samozřejmě exteriéry.

Civilisté vždy odskáčou všechny konflikty, a ti na Balkáně to měli o to těžší, že krom okupační Itálie se jim tam přimotala ustašovská sebranka a různé další skupinky, jako třeba bratři Piráti, no jen jsem zírala. Partyzánské vedení vedlo vcelku fanaticky komunistickou linii, takže velitel v podání Olbrychskiho to neměl lehké, obzvláště když se zamiloval do buržoazní Italky, kterou si později vzal za ženu. Konflikt, kde ani životy dětí nemají cenu. Nádherná krajina a těžký život v Dalmácii za čtyři hvězdy.

Vesničané a občanská válka v Jugoslávii, respektive v Chorvatsku. Jednou to jsou Němci, kdo je ohrožují, potom partyzáni, ustašovci, srbští četníci, bělogvardějci a nakonec komunisté. Před nikým nejsou v bezpečí, vždycky to odnesou nevinní lidé. No, nevinní. I mezi vesničany se najde odporná lůza. A taky zrádce. Na osudu velitele komunistických partyzánů je popsána celá tragédie, jakou přinesla nejen druhá světová válka, ale i dění po ní. Dění, o kterém se moc nemluví, nepíše, netočí filmy. Proč? Protože je asi těžké vybrat kladného hrdinu, kterému by divák uvěřil. Nikdo totiž nebyl bez viny, a tak tomu bude i v naší historii. Za tuto otevřenou zpověď dávám plný počet.

Taliansko síce padlo, ale vražedné besnenie ostalo. A tak utešené ostrovné prímorské zákutia, plné bielych skál a vysušených polozelených kriakov pomedzi pasúce sa stáda kôz a ovcí kropí stále nová a nová krv. Raz sú krutými nositeľmi smrtnonosných striel ustašovci, inokedy nemeckí fašisti, piráti a v hanbe nezostanú ani partizáni. Zafranovič naložil každému. A právom. A nezabudol ani na to, že napriek tragickosti doby, groteskné momenty života ostávajú zachované i v temnote.

Konzistentnejší príbeh PÁDU TALIANSKA mi vyhovoval viac ako roztrhané obrazy OKUPÁCIE V 26 OBRAZOCH. Hlavným - a odvážnym - prínosom oproti nej je aj to, že Zafranovič tu už nikomu nestraní, hoci to tak dlho vyzerá a v závere opäť prekvapuje, keď aj partizánov ukazuje ako neľudských, či aspoň dogmaticky slepých sluhov ideológie, ktorá ich privádza k absurdnej necitlivosti. Film tak výstižne ukazuje, že vo víchre vojny je ľudskosť vzácna komodita, a že ziskuchtivosť a strach v takýchto okolnostiach rýchlo spália aj mediteránsku idylku. 7/10