Vzestup (1977)

Vzestup je mimořádně silný válečný a zároveň psychologický film, který se vymyká běžnému žánru. Nejde zde o klasický válečný příběh plný akce, ale o hlubokou výpověď o lidské vůli, morálce a hranicích přežití.
Děj sleduje dva sovětské partyzány, kteří se během války ocitnou v extrémních podmínkách zimy a postupně jsou nuceni čelit nejen nepříteli, ale i vlastním hodnotám a rozhodnutím. Film velmi silně pracuje s atmosférou – mrazivá krajina a ticho vytvářejí pocit beznaděje i izolace, který dopadá na diváka s velkou intenzitou.
Velkou předností filmu je jeho psychologická hloubka. Postavy nejsou zjednodušené na „hrdiny a padouchy“, ale působí lidsky, zranitelně a uvěřitelně. Každé rozhodnutí má váhu a postupně se ukazuje, jak extrémní situace odhalují skutečnou podstatu člověka.
Režie Larisa Šepitková pracuje s minimem dialogů a maximem obrazové síly. Kamera často nechává promlouvat ticho, krajinu a výrazy tváří, což dodává filmu až existenciální rozměr.
Vzestup je náročný, ale velmi silný filmový zážitek, který v divákovi dlouho doznívá. Není to jen válečný film, ale spíše filozofická úvaha o oběti, víře a lidské důstojnosti v krajních situacích.

To teda nebylo lehké sledování... ale hlavně tím, jak syrově a naturalisticky zobrazené to celé bylo, skrze všechny ty detaily na tváře, nízko umístěnou kameru při schovávání, prací se vzdáleností v scénickém prostoru a neustálým překrýváním postav něčím v rámu, od lidí po přírodu. Ve výsledku mi vadí snad jen to podivné symbolické stylizování Sotnikova do jakéhosi Ježíše či někoho, kdo dosáhl zbožštěného osvícení, jelikož to ve výsledku narušovalo sotva uchopitelnou polaritu chování lidí v krajních situací, která zde je hlavním tématem. Jinak to ale funguje skvěle, jelikož válečné pozadí k něčemu takovému přímo vybízí. Stejnou měrou to je i psychologické, nejprve mezi dvěma protagonisty, jejichž jednání se dá vždy pochopit i když jeden je obětavý a druhý vystrašený a později i mezi více postavami, které v různé míře buď hrdě nevzdávají, nebo dělají cokoli pro to, aby přežili - i když je to někdy nemorální a budou za to jednou souzeni. Často se to u všech neustále střídá, tudíž zde ve výsledku nemáme dvě strany, ale rozsáhlou osu charakterových možností. To vše v nehostinné přírodě, která by svým způsobem měla i nějaké kouzlo, kdyby zrovna nezuřila druhá světová. A když už divák vidí něco tak intenzivního, může si snadno připomenout, jak je dobře, když nemusí takové problémy řešit - pokud se zrovna nenachází na místě, kde zuří válka. Filozofovat o tom, na jaké straně by každý z nás v takové situaci skončil, se dá do nekonečna, ale jelikož to skutečně odhalí až jen samotná situace, jsem o to radši, když to u sebe nikdy v životě nezjistím. Ona ta otázka "zradit, či nezradit" není tak jednoznačná jak se může zdát a opravdu se nedá soudit bez celkového kontextu, který se ale poznává jen obtížně. Poselství není nijak převratné, ale rád si ho vždycky připomenu v něčem takhle povedeném. Slabých 5*

„Есть вещи, которые важнее собственной жизни.”[=Sú dôležitejšie veci, než vlastný život.]•Bielorusko. Zima 1941/1942.•Pozdávalo sa mi azda už len to prvotné zistenie, že sovietsky predstaviteľBoris Plotnikov- následne predstavoval sovietskeho partizána v podaníBorisa Andrejeviča Sotnikova- priam neuveriteľná, resp. fantastická, čiže tým pádom najskôr veršovaná zhoda v týchtokoncovkách, čo vôbec asi nebola iba nejaká extra veľká náhoda, keďže sa to vskutku, vzápätí premietlo aj do výslednej podoby, tohto naprosto unikátneho,MAJSTROVSKÉHO DIELA, ktoré dokonca priam majstrovským spôsobom, zrežírovala sovietska režisérka/scenáristka menomLarisa ŠEPIŤKOVÁ- až tomu takmer ani nerozumiem, k akým geniálnym výkonom, dokázala vyburcovať nielen seba samú z pozície hlavnej kormidelníčky, ale zároveň aj danú posádku, kde vedľa Plotnikova, súčasne exceloval iGosťuchinako ďalší partizánRybak- onedlho sa ocitajúcich v akomsi nemeckom zajatí na bieloruskom území - mimochodom - jej manžel bol taktiež režisérom, ktorý po jej smrti, čuduj sa svete, svoje silne [proti]vojnovo, naladené dielo, rovnako zasadil v rámci bieloruského územia - reč je teda oIdi i smotri; mimoriadne zaujímavé dianie, nastalo konkrétne až práve vtedy, keď do miestnosti, vkročilSolonicyn- dvorný herecTarkovskijho- predstavujúceho policajného vyšetrovateľaPortnovas určitým otáznikom na svojom konte.•Z môjho osobného uhla pohľadu, sa napokon jedná o jeden z najlepších titulov, ktoré vytvorilaŽENA- rozhodne nemá žiadnu konkurenciu, čo sa týkalo samotného prevedenia v súlade formy & obsahu - na tieto naturalistické obrazy, určite len tak rýchlo nezabudnem - tie sa mi totiž, úprimne povedané, zaryli až kamsi hlboko pod kožu!

Nejde o uvedomelý ruský epos o nesmrteľnosti hrdého národa, kde sa odohrávajú veľké tankové bitky a práši guľka za guľkou. Je to o tom, čo sa odohrávalo v skutočnosti a mimo veľkolepých akcií. Nekonečné snehové pláne, v ktorých sa ukrýva slabosť, smrteľnosť, zrada, povýšenectvo. Zima zaliezajúca až do morku kostí, je len jednou z možných variácií na smrť. Film, kde niet optimizmu.

"Не лезь в дерьмо, не отмоешься!" ("Nelez do sračiek, to nezmyješ!")Ešte aj dnes nesmierne pôsobivá komorná dráma, zameriavajúca sa na psychológiu postáv vo vyhrotenej situácii, v ktorej sa vyfarbia skutočné charaktery. Ukáže sa, že ešte ťažší boj, ako je ten vonkajší, proti podlému nepriateľovi, je boj vnútorný, mimoriadne ťažký morálny konflikt medzi túžbou zachrániť si život a snahou zachovať si čisté svedomie. Hranica medzi hrdinstvom a zbabelosťou býva niekedy veľmi tenká. Kamera pôsobí trochu splašene pri akčných scénach, tých je ale minimum, takže ide iba o malú výtku. V priebehu filmu sa stupňuje ťaživá atmosféra, tiesnivé napätie, výdatne podporené trýznivou hudbou. Vrcholom je veľmi silný záver s alegóriou odkazujúcou na biblický príbeh Ježiša a Judáša. Dielo je to tak intenzívne a zdrvujúce, že diváka psychicky rozomelie na kúsky a vyvolá u neho až fyzickú nevoľnosť. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.