Návrat domů (1948)

"Tomu ruku nepodávejte, ten byl v kuratóriu!"Vojna skončila, do Prahy opájajúcej sa slobodou prichádzajú vojaci rovno z frontu a nadporučík Höger sa teší na domov, známych aj vyvolenú svojho srdca. Bohužiaľ svetový konflikt dokáže zamávať so všetkým a tak zisťuje, že vlastne nie je doma, známych nachádza stále obtiažnejšie alebo už vôbec, vyvolená si vyvolila iného a jemu zostala už len vojenská služba a druhovia v zbrani. Film je natočený v onom trojročnom povojnovom období a tak v uliciach oslobodenej Prahy s neustálymi výzvami z ampliónov vidíme aj sovietskych vojakov aj americké vlajky vo výkladoch, aj keď mám dojem, že ten východný element predsa len prevažuje. Takže tu máme dojemné a smutné scény, je tu aj trochu humoru a u členov armády celkový pocit vykorenenia z civilného života. Vo vedľajších roličkách sa mihnú mladí Kopecký, Řehoř alebo Kemr. Veľmi dobré.

Pan Martin Frič to se mnou vždycky uměl, tentokrát mi dal nahlédnout do poválečných dní v Praze roku 1945, kde rozehrává příběh mladého nadporučíka Mareše - mimochodem výborný Karel Höger - a najednou je všechno jinak, než si myslela hlavní postava a než jsem já očekávala... Smutná dohra 2. světové války, zpřetrhaná přátelství, ztracené lásky, ztráta rodiny... A přes ten tíživý zmar i pocit radosti a štěstí, že válce odzvonilo a život se snad začne postupně vracet k normálu...

Jímavý, dojemný film, kterým Frič a Höger pokračují ve své katarzi za protektorátní působení. V poválečné době, kdy byl uveden do kin, musely uvaděčky po představení nejspíše vytírat sál... Měli by vidět i současní válečníci od klávesnic odkojení Rambem a Top gunem. Jaké jsou důsledky, i když se podaří přežít. Obávám se ale, že by to bylo stejně zbytečné.

Vynikající téma i skvělé obsazení, to je bez debat. Nemůžu se však zbavit dojmu, že některé situace byly nevěrohodné, působily jaksi nejistě a kostrbatě. Je to škoda, takové události z Prahy z konce druhé světové války v našem filmu moc místa nemají a myslím, že formát jakým byl Martin Frič, mohl snímek zpracovat lépe. Každopádně stojí za podívání i kvůli Běle Jurdové, která za mlada oplývala zvláštní aurou.

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...."Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť"válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.