Žaluji (1919)

Z istého pohľadu príjemné prekvapenie. Protivojnový snímok bez prílišného pátosu, bez prílišnej teatrálneho herectva (na nemý film) a s uceleným a kontinuálnym príbehom, v ktorom má priestor dráma, tragédia a občas i jemný humor. Páčilo sa mi, že tvorcovia občas nezostali iba pri statickej kamere a párkrát sa im podarilo natočiť dynamické zábery. Nevyhne sa však viacerým nelogičnostiam, skratkovitosti v uvažovaní a konaní postáv, viacerým hluchým pasážam, ktoré vyplývajú aj s monštóznej stopáži. Takmer 3 hodiny, ktoré sú rozdelené na 3 dejstvá (de facto 3 filmy) je veľa aj na vola. Škoda aj toho záveru - ono to mal byť asi hororová vsuvka, v ktorej ale iba pomiatnutý vojnový veterán blúzni o mŕtvych naštíviach svojich živých príbuzných, z čoho vznikne akási davová psychóza. Neviem, ako v dobe vzniku, ale dnes to musí pôsobiť nechcene úsmevne.

Ganceho obžaloba a umělecké vypořádání se zločiny první světové války. Velice dlouhý, divácky náročný film. Rovněž tak ale i mimořádně komplexní, režijně nápaditý a inovativní. Jen hrstka filmů dokázala do téhle doby přijít s takhle obšírnou a soudržnou uměleckou vizí. Milostný trojúhelník i zákopová válka mají podobný prostor, přičemž se dramaticky nepodkopávají, ba právě naopak. Válka a vojáci jsou podáni značně naturalisticky. Díky velmi dobrým hereckým výkonům film působí místy dost moderně.

Formálna chuťovka, v ktorej Abel Gance ukázal, že je treba s ním počítať v úlohe režiséra rozprávajúceho dôležité príbehy epickou formou. Možno sa môže na prvý pohľad zdať, že táto story je dosť pritiahnutá za vlasy ( ústredný milostný trojuholník ), ale ono to svojou gýčovitou sentimentalitou akosi funguje. Veľkolepý snímok, tak ako to už neraz dokázal nejeden nemý film.

„Jean začal chápat, že nebyl jediný, kdo Edith miloval…“ Žaluji je výborný protiválečný film. Avšak jeho pacifistické vyznění spolu s důrazem na hrůzy a důsledky války (gradující v posledních cca 45 minutách) a slušně zpracovanými a sestříhanými bitevními scénami kupodivu nejsou to nejsilnější na filmu. Tím je příběh o 2 mužích a jejich lásce ke stejné ženě, a pak postavy samotné. Edith dostává skutečný psychologický rozměr až po „poznamenání válkou, Jean toho, dokud jen „trapně“ píše básničky (které jsou naštěstí řešeny jen obrazem a ne slovem), také zpočátku moc nenabízí (naštěstí nezůstane „přizdisráčem“ dlouho), ovšem tatík (lehce zelný mozek nostalgicky vzpomínající na minulost, avšak také milující svoji dceru a toužící po opětovném připojení toho prokletého „Alsaska-Lotrinska) a Francois (temperamentní myslivec se sklonem k tvrdším praktikám, žárlivý ale zcela oprávněně, s trochu zvrhlým smyslem pro humor, ale jinak statečný a milující chlap) člověka zaujmou hned od prvního seznámení s nimi. Každopádně sledovat pozvolný vývoj vztahu manžela a milence (stupňující se už od prvního takřka zázračného podání ruky na frontě) je maximálně poutavé. A místy dokonce i překvapivě zábavné, přičemž kruté scény smrti se pravidelně vyvažují právě úsměvnými scénami (Němci dovolující si manžela rušit při korespondenci, veteráni vášnivě bojující na mapě, rivalita soků na bojišti přenášející se domů na tchána a matku atd.), i když z některých současně mrazí (Francois Jeanovi zasněně povídá o Edith a přes rameno mu visí boty mrtvého spolubojovníka). Až necelá poslední hodinka je už téměř čistě vážná, špinavá a bezvýchodná. Navíc proložená hororovou linkou, ta mě ovšem bohužel zklamala svým moralizováním (kritika slabostí normálních lidí mi přišla mimo vzhledem k tomu, že jinak po celou dobu film žaloval na válku a ty, kteří ji způsobili, to stejné si ale myslím i o lynčování poloněmecké holčičky ostatními dětmi). K tomu byl samotný konec už dost natahovaný, já osobně bych závěrečný střih uvítal už při památné a dojímavé scéně v nemocnici. Proto zůstanu pouze u silných 4*, což mě vzhledem k takovým cca 3/4 filmu docela dost mrzí. Tak či tak mě Abel Gance stejně jako u pozdějšího Au secours nezklamal.

Svým způsobem je to až neskutečně děsivé, až z toho chvílemi mrazí v zádech, ale za horor bych tento film nepovažoval. To bychom museli zahrnout, každý třetí protiválečný film taky do tohoto žánru. Co se mu musí uznat, je jeho naturálnost, až z toho těžkne žaludek. Proměna vojáka je zde vyobrazena velmi dobře, a to že se film natočil sotva 1 rok po 1. světové válce mu muselo dodat na atmosféře. Divák pro zhlédnutí musí být v určitém rozpoložení a potřebuje patřičnou atmosféru, jako kulisa k sobotnímu obědu se tento film skutečně nehodí. film neztratil mnoho na své atmosféře. Herecké výkony jsou vynikající a závěrečná scéna mrtvých vojáků, kteří se jdou podívat na své pozůstalé, jestli nezemřeli zbytečně, dělá z filmu nezapomenutelné dílo. Francouzi mají tu nevýhodu, že jeden ze svých prvních válečných filmů, už nikdy nepřekonají.