My, zázračné děti (1958)

Ďalší skvelý satirický pohľad na vlastnú temnú minulosť, ako to urobili Taliani vLa marcia su Roma. Možno by som mal len výhrady k tomu estrádnemu spracovaniu a piesňam, ale na druhú stranu je to zase celkom originálne. Ten pohľad na vývoj postáv počas 50tich rokov je úžasný, oni sa vlastne až tak nezmenili, kto bol hajzlík v detstve, ostal ním aj celý svoj život a dobrák ostal dobrákom. Obe postavy boli výborne vymyslené a skvele bolo na nich ukázané, ako sa (ne)prispôsobovali dobe v ktorej žili. Možno mi chýbalo všímanie si trošku viac okolia, ako sa správalo a reagovalo na to všetko, ale to už by bol asi iný žáner. Za mňa veľmi silných 80% a škoda, že nevzniklo viac takýchto filmov.

"Co se stalo? Přetrhl se film. Tak to zase neuvidíme konečné vítězství. S tím se musíme smířit."Možná je onen pohled na vývoj Německa v první polovině 20 století dost satiricky kousavý, ale s tím vůbec nemám problém se smířit. Spíše naopak mi tento odvázaný styl přišel jako taková velmi originální reflexe oné pohnutí doby. Originální je i forma posouvání děje skrze zpívající vypravěče/promítače filmu. Ty písničky, co zde zazní mají v sobě vtip i invenci. Samotné paralelní vyprávění osudů dvou zcela typově odlišných spolužáků ze základní školy je též nápadité, i když se asi logicky nevyhne jistých stereotypům. Jeden převlékač kabátů (už jako dítě darebák), který se v každé době umí prosadit, druhý poctivý ale spíše neprůbojný intelektuál, který má to štěstí, že se kolem něj pohybují velmi iniciativní ženy. Celkově každopádně maximálmí spokojenost.PS: Viděno v rámci Virtuálního RETRO KINA (VRK) - ZÁPADONĚMECKÝ ČERNOBÍLÝ SPECIÁL:

Takú nádielku humoru som vôbec nečakala. Pritom to bol humor inteligentný a ľudský. Film síce hovorí o ťažkom období nemeckých dejín, no jeho celkové naladenie a vyznenie je také optimisticky pozitívne. Nie vždy platí"za dobrotu na žobrotu"a nie každý prezliekač kabátov nastúpi do správneho výťahu. Bavil ma tento satirický pohľad na Nemcov a Nemecko pred vojnou, počas vojny (iba minimálne) a po vojne.90%

Jako při našem Silvestru...a pak přišli Roseliebovi...Jako na naší svatbě....a pak přišla válka. A teď už jsme chudí, teď už může být jenom lépe.Právě tahle věta mě přivedla k myšlence, že nejkrásnější možná podoba Silvestra musela být v předválečných třicátých letech. . Nebýt černohumorné pointy, vlastně bych tápal, proč je film  zařazený jako komedie — děj je v podstatě vážný. A ti konferenciéři, kteří se tu a tam objeví jako jakýsi rozšafní průvodci příběhem, mi k tónu filmu příliš nesedli. Pokud měli tvořit kontrast k dění, tak jsem to nejspíš úplně nepochopil. Jinak se mi to ale líébilo. Laskavý, přirozený příběh s příjemně retro atmosférou, který zároveň nenásilně reflektuje německé dějiny. Příběh o tom, jak doba dokáže vynést na vrchol vzdělaného doktora filozofie s pevnými zásadami — a vzápětí ho srazit dolů. Neustále se přitom míjí a znovu potkává se svým méně vzdělaným spolužákem, který ovšem pokaždé dokáže chytit správný vítr. Spokojenost. A  rozhodně nejen proto, že Johanna von Koczian má vibe úsměvu a očí  Audrey Hepburn. To určitě ne. Kdo by něco takového čekal zrovna v Německu?Viděno v rámci Virtuálního retro kina Willyho Kufalta - Západoněmecký černobílý speciál 50.let

Před šesti lety mě u prvního setkání seZázračnými dětminesmírně překvapila odvaha německých tvůrců vytvořit takto odvázanou satiru své na bouřlivé národní dějiny 20. století již 13 let po válce, i s podobně ostře komickou reflexí tehdy zlomové situace rozděleného Berlína. Překvapení s reprízou pominulo, ale zdařilá filmová procházka necelým půlstoletím moderní historie zůstala, stejně jako sympatický humor, tvůrčí invence i příběh s nadčasovými rysy... taky pěkná retro atmosféra, včetně hezké romantické scény o silvestrovské půlnoci, kouzelné i bez ohňostrojů. I když v jádru příběh vypráví osudy dvojice spolužáků rozdílných charakterů (muž střídající s neustále se měnícími poměry zaměstnání i bydlištěvs.převlékač kabátů s výhodnou pozicí napříč všemi režimy i po válce), zcela nejvíc mi v paměti z filmu utkvěly a také jsem si znovu nejvíc užil pravidelné výstupy té druhé dvojice: rozkošně svérázných kabaretiérů, kteří do tohoto vyprávění s gustem nabízejí vtipné písničky, doplňující filmová promítání i další průpovídky s ironickým komentářem k lidstvu a společenské situaci v jednotlivých historických obdobích. Přestože s odstupem let nechávám „pouze“ silné 4 hvězdičky, s případným označením za nejlepší německou (retro) komedii nemám u tohoto ambiciózního režisérského zářezu Kurta Hoffmana žádný problém.[85%](poprvé viděno v srpnu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)