Moderato cantabile (1960)

Něco na tomto komorním snímku určitě je. Onen hudební podmaz, ono Moderato cantabile, které nás provází celým snímkem, je úžasná skladba. Přesto mi to jako celek úplně nesedlo. Na mě asi až příliš pomalé tempo a hlavně dost nepochopitelné citové míjení obou hlavních postav. Rozhovory mezi dotyčnými mi přitom přišly dost o ničem. A k čemu tak byly ty scény z hodin klavíru s nepříjemnou učitelkou, která se k chlapci vůbec nechová hezky, to fakt nechápu. Tři hvězdičky za herecké výkony a za tu celkovou zasněnou atmosféru.

Jo, je to prijemne pomale, tempo sa nikam neponahla, ale film si ide svojou cestou. No len hodne ma unudila stredna cast filmu, kde som zaspaval - noijaku scenu si doteraz nepamatam. Este dobre, ze Belmondo aj mlada Jeanne Moreau tocili dalej, takymto sivym, sedivym priemerom by si veru fankluby nevybudovali, ne, ne : 67 %

Hodiny klavíru jsou pro Pierrra stejně tíživé, jako pro jeho matku Anne život v manželství rámovaném zlatou klecí v podobě vily vlivného městského bankéře. Dusivý stereotyp nenaplněného života Anne naruší tragická událost v Café de la Gironde, jíž je Anne pouze vzdáleným a nepřímým svědkem. Anne je prostoupena magickou přitažlivostí k místu tragédie a touhou po poznání, co se v osudný okamžik v Café de la Gironde přihodilo. Když se Anne následující den po tragédii seznámí na baru Café de la Gironde s nezaměstnaným dělníkem Chauvinem, je rozehráno moderato cantabile mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Režisér filmu Peter Brook dokázal mistrně přenést na filmové plátno literární předlohu a následný scénář Marguerite Durasové a to nezpochybnitelně díky Jeanne Moreau a Jean-Paul Belmondovi. Hluboce pocitový film s nadčasovým přesahem.

Mírně a zpěvně. Film přesně takový, jako je jeho název. Jednoduchý děj je zde spíše podružný, hlavní váhu zde má atmosféra a psychologie hlavních postav, mezi nimiž je plno nevyřčeného a které odděluje sociální i věková bariéra (Jeanne Moreau je o 6 let starší než Jean-Paul Belmondo, a ve filmu ztvárnila postavu manželky jeho šéfa). Petera Brooka jsem dosud znal pouze jako divadelního režiséra (respektive měl jsem ho zafixovaného jako divadelního velikána, od něhož jsem kdysi četl jeho knihu "Prázdný prostor"), když jsem tedy zjistil, že v telce poběží jeho film, o kterém jsem nikdy neslyšel - navíc s tak skvostným obsazením, byl jsem na něj velmi zvědavý a zhlédl jsem ho s velkým zájmem. Film to jistě není pro každého - většina dnešních diváků by ho asi shledala jako přeartovanou nudu, kde se "nic neděje" - ale osobně mám podobné staré černobílé artové libovky velmi v oblibě, a Jeanne Moreau je moje velká herecká oblíbenkyně. Především díky jejímu úchvatnému zjevu jsem byl nakonec z filmu zcela unešen - film navíc vyniká krásnou kamerou (většina záběrů by šla pověsit na zeď jako dokonalé černobílé fotografie) a skvostnou hudbou, která představuje výrazný náladotvorný prvek. Pro mě coby člověka v podstatě zcela nedotčeného filmy s Belmondem bylo navíc velmi příjemné moci vidět film v původním znění s titulky - většina českých diváků má podle mě Belmonda zafixovaného s hlasem jeho českého dabéra Krampola, kterého já osobně nemůžu ani vystát, takže o to víc mě ČT Art odvysíláním tohoto filmu ve francouzském znění potěšil. Víc takových neznámých filmů!

Pred niekoľkými rokmi som čítala túto knihu a nevedela som si predstaviť, ako by sa dala sfilmovať. Všetko je to o pocitoch. Človek si myslí rôzne veci o druhých, o rodine, o všetkom okolo seba. A nič sa nedeje. Človek si žije so svojimi myšlienkami a nikto mu nič nehovorí, pretože nie je na čo reagovať. Ostatným môže pripadať zamyslený, melancholický. Keď však človek začne hovoriť nahlas o tom, čo si myslí, druhí môžu byť poriadne zaskočení tým, čo sa dozvedia. A keď sa objaví poslucháč, ktorí reaguje na vyslovené otázky a pocity, človek naraz začne rozprávať o všetkom možnom a je potom ťažké odhadnúť, kedy prestať, aby sa poslucháč necítil presýtený, preťažený, vystrašený, nepríjemne. Anne (Jeanne Moreau) celý týždeň stretáva Chauvina (Jean-Paul Belmondo). Najprv sa rozprávajú o vražde, ktorá sa stala v dome, kde obaja boli prítomní, ale postupne prechádzajú na vlastné city. Jarná ešte sivá príroda neposkytuje rozptýlenie, a tak sa celý príbeh sústreďuje na postavy a ich vzťahy. Čierno-biela stránka filmu tomuto silne sústredenému príbehu pristane.