Hirošima, má láska (1959)

Když jsem v titulcích na pozici scenáristicky viděl jméno Marguerite Durasové, začal jsem se děsit, že mě čeká další z jejích pocitových a zároveň emočně vyprázdněných a naprosto nenarativních filmů, na které se jen hodně těžko napojuje. A hle, ono fakt jo - ale ve spolupráci s Resnaisem naštěstí z Durasové zůstalo to nejlepší (tedy poetické dialogy jak z jiné reality, které ale dominují a tvoří realitu vlastní + atmosférická kolovrátková hudba) a Resnais tomu zase dodal to, co naopak Durasová nikdy neuměla, tedy přesné téma a prostor s nějakou hloubkou. V Hirošimě, ještě stále nedávno po shození atomové bomby, se potkávají a zamilují do sebe Francouzka a Japonec, přičemž ona musí zpátky, ale přitom jeho miluje natolik, že jí to trápí, do toho má psychické problémy z minulosti... A celé je to ryze poetická výpověď jejich vztahu, s umělecký zabarvenými dialogy (u kterých se prostě musíte nechat unášet tím, jak hezky v kontextu zní a kašlat na to, že takhle na světě asi nikdo nemluví), situace jejich vztahu je navíc neustále proměnlivá a tak už i zůstane... Resnaisovi tenhle typ filmů šel vždy nejlíp, kde kombinuje zdánlivě neslučitelná témata a žánry - tady konkrétně skutečnou historickou tragédii, romanci, lyriku i lehkou psychologii, která je záměrně pochybná a její "skutečnost" stojí spíš na úsudku každého jednotlivého diváka. Osobně mě víc nadchl dokumentární úvod, kde záběry hrůz důsledků dopadu atomové bomby provází dialog hlavních postav o nespolehlivosti vzpomínek a informací odjinud než z vlastních očí, než následná romantická linka, bo prostě nejsem zrovna romantik, ale i přesto mě tahle linka taky bavila a dokázal jsem z ní mít nějaké dojmy. Takže celkově další příjemný zážitek s tímto auterém. 4*

Pro mne zatím asi nejlepší film Francouzské nové vlny, co jsem viděl. U Godarda forma vítězí nad obsahem a přijde mi, že jeho filmy nemají moc co říct (až na Alphaville, který se mi líbil). To pro tento film neplatí. Film se odehrává 14 let po 2. světové válce a je zasazen do Hirošimy. V Hirošimě se náhodně potkají dva lidé, francouzská herečka Emmanuelle Riva, která v Hirošimě natáčí film o míru, a japonský architekt Eiji Okada. Tito lidé se do sebe okamžitě zamilují a stráví spolu pouhých 36 hodin, a během těchto hodin si vzájemně vypráví příběhy svého života poznamenané traumaty. Zatímco celá Eijiho rodina zahynula při shození atomové bomby na Hirošimu, tak Emanuelle vyrůstala za války v malém francouzském městečku Nevers, kde se zamilovala do své životní lásky, německého vojáka. Tato její láska na konci války umírá a Emanuelle se navíc stane ostudou celé rodiny a městečka, protože si začala si Němcem. Zamykají ji do sklepa a je nucena opustit Nevers a utéct do Pažíře. Film je velmi dojemně a téměř poeticky natočen, má výborný hudební doprovod, a tématizuje otázku traumatu, vzpomínek a času. A to jak nás naše traumata činí tím, kým jsme. Moc pěkný snímek.

Keby som mal 19 a znova bol hlboko ovplyvnený všetkými možnými "novými vlnami", poetickými filmami, tak by som z Hirošimy úprimne nadšením ani nedýchal. Keďže však nejaký čas prešiel a "nonovlnové" počiny si neviem už až tak užiť, je to trošku o inom. Úvodná sekvencia je každopádne jedna z najlepších aké som kedy videl. Resnais a jeho silný antimilitarizmus, natočil veľmi silný poetický film o apokalypse. Apokalypse na osobnej rovine, spoločenskej, globálnej... Stále milujem poéziu, akurát trošku inú.

Filmů s podobným námětem, kde hlavní motiv tvořilo přátelské či zamilované setkání během pobytu v cizí zemi, s nutností ukončit vztah s blížícím se příchodem domů a návratem k standardnímu průběhu života, jsem už viděl vícero. Tenhle byl odlišný nejen díky schopnosti Alaina Resnaise obdařit romantické drama specifickou, chvílemi až magickou atmosférou a díky výraznému ponoření se do psychologie dvou postav v dlouhých dialozích plných emočních katarzí. Setkání zároveň přináší nejedno zastavení se nad odlišným významem jednoho města pro různé lidi, kdežto pro Japonce znamenalo shození bombu na Hirošimu drtivou tragedii, zatímco ve Francii na západě Evropy vzbudilo i pozitivní naději ohledně následného konce 2. světové války. Tímhle intimním výletem do minulosti i cizího kraje, s rodícím se vztahem předem odsouzeným k brzkému zaniknutí, přesto (nebo právě proto) zanechávající v člověku hodně silné chvílie, mi ResnaisovaHirošimaznačně sedla. Každý sám sobě historikem, s vlastním a jedinečným vztahem k daným zasahujícím historickým událostem i místům navštívených a poznaných... s vlastními a jedinečnými vzpomínkami. Emmanuelle Riva (Kněz Léon Morin,Riziko povolání) si u mě potvrdila status herečky, kterou vídám sice svátečně, ale o to víc se mi svými výkony zapíše do paměti, obzvlášť v tomto případě.[75%]

Jeho národ postihlo veliké neštěstí v podobě útoku atomovými zbraněmi. Ona prožila první lásku s nepřítelem. On nebyl přítomný oné katastrofě. Ona byla přímo poznamenána, citově. Oba ve vztahu, setkali se a zamilovali v nově vybudované Hirošimě a právě asi ta naprostá blízkost někoho druhotně poznamenaného koho už znovu neuvidí v ní probudilo to co v těch mladých létech zažila. Ta nutnostto ze sebe dostat, poprvé v životě, byla silnější než cokoli. Možná jde o trochu vyumělkovaný konstrukt, budiž. Lituju že se i později v ději nepokračovalo poetickým přednesem v kombinaci se zobrazením hrůz, ano. Přes to přese všechno jde onadmíru povedený debut!S vědomím toho že tenjaponský herecfrancouzsky jen hrál opravdu nadstandardní!