Magnetické vlny léčí (1965)

"Všichni lidi ve městě už vedou vo tom řeč.."Westernová hříčka o tom kterak podvodný léčitel Wa-hu s údajným detektivem převezou jednoho starostu. Zvláště vystříbřený dialog (o "zřídkavé nemoci") mezi Janem Werich a Jiřím Sovákem nemá chybu. Skvělá je i Eva Pilarová zpívající za doprovodu Jiřího Šlitra chytlavýwesternový song. Jan Werich si tu střihne i pěkný taneček.

Obecně, vysoce převídatelné, od okamžiku, kdy se na scéně objeví Mareš, je jasné, jak příběh skončí. Ovšem zaujaly mě tři okamžiky: 1. hudební vložka se Šlitrem a Pilarovou 2. Werichovo "bidl - židl" 3. že se jedná o první film, kde je na plátně probírán důležitý aspekt našeho žití, totiž schopnost ohnout jazyk do žlábku (či korýtka). Já to třeba neumím a dlouho jsem z toho měl mindráky, než jsem si přečetl, že je to geneticky dané a je vzácnější to neumět než umět. Takže od té doby se korytářům hlasitě vysmívám!

Samo o sobě by to až tak zajímavé ani vtipné dílko nebylo, ale ona je to hlavně rebelská protisystémová hříčka, u které až zírám a trnu, co se jim tam všechno povedlo ani ne zvlášť skrytě dostat a že to cenzura ani později v sedmdesátkách neodchytla a nezakázala. Co se nejvíc ví, je, že tam tvůrci záměrně vmontovali písničku Ve městě se povídá (a nejpozději díky Klusákově knížce o Gottovi se také ví, proč - že to byla odpověď na režimní fauly od Matušky, Pilarové a Gotta, protože režim o nich pouštěl nactiutrhačské fámy a připomínal jim, kdo nad kým má moc.... ostatně podobně byla vykonstruována porno-kauza pro Kubišovou, které pak na to konto zakazovali vystupovat). Ale písnička stranou, tahle hříčka je z úlevných prostořekostí složená celá, a to se pak musí hodnotit v úplně jiném světle. Namátkou: Poznámka se změní ve skandované agitační provolávání: "A vy máte vyhlásit boj za zdraví! Za národní zdraví!! Za zdravý zítřek!!! Boj za boj!!!!" -- Při prohlížení šerifovy hvězdy: "Hmm, u nás máme jinou. - Větší? - Ne, větší, to ne, takovou JINOU." -- K možnosti odposlouchávání: "Ucho vlasti." -- A na adresu případných odposlouchávacích agentů: "Von je blbej, von si stejně nic nezapamatuje." --- O volbách: "Volby, to je pohřeb." -- Postesk: "Nebylo mně dopřáno univerzitní vzdělání, neb mí rodičové byli popraveni. Omylem." -- A nejlepší hláška: "Když svobodně budete chtít, tak se vám bude lépe muset!" *~

Škoda přeškoda, že tak zajímavý komediální námět je krátký. Parodie s Werichem a Sovákem na Divoký západ byla dobrý nápad, leč nedotažený díky krátké stopáži. Přeci jen lze ale zaslechnout pár štiplavých vtipů třeba na starostovu inteligenci. To co se tady jen naznačilo, to v Limonádový Joe dotáhli na plátno.

Vidoucně snímaná adaptace důvtipné O’Henryho povídky se nezadrhla o drsný povrch prostoty, kterou herecky dokonale naplnili snad všichni zúčastnění. Žádná macha, žádné kulisy, žádné předstírání – jen život. Herci odevzdaní svým směšným i směšno-heroickým rolím surfují na vlnách vzedmutých americkým tajfunem, subverzivně vyvracejícím základy navyklých staveb osvojených konvencí – jakoby přesně podle melodií těch nejhezčích partitur koňských kopyt.