Zářijové noci (1957)

Film je sice schematický a politicky nezbytně zabarvený, jak to v padesátých letech ani jinak být nemohlo, ovšem zároveň překračuje tehdejší mantinely kritičností k poměrům v armádě a snahou poukázat na nešvary, i když samozřejmě "konstruktivně". Víc si v té době asi tvůrci filmu dovolit nemohli, nicméně jinak jde o docela povedenou  filmařinu a postavy jsou vcelku i přes určitý stupeň jejich idealizace či šablonovitosti "živé", nejde jen o bezduché figurky.  Rovněž zde prosvítá i nesmělý humorný nadhled, snad jako blýskání na lepší časy československé kinematografie. Vojtěch Jasný už zde ukázal, že z něj může vyrůst dobrý režisér.

Proč je v armádě tolik blbců? To jsem se taky dávno chtěl zeptat, říká vojín Husa (Broďa). Komunisti se tu zase napráskali. Mělo to být propagandistické,  ale bylo to pravdivé. Armáda nemá deky a má poručíky (Remunda) co nejsou ve straně a ještě pindají a pak i zběhnou. Nezachrání to ani laskavý táta Sova (plukovník Pešek). Broďovi se rozeserou boty, má to vyřešit major Sovák, jenže jak je u Sováka zvykem, vysere se na to. No a největší komunista u roty Řehoř je pěkný práskač. Pro komunistu typické.  Vřele tento film doporučuji.

Asi půjdu proti směru některých zdějších komentářů, ale mne tento film pobavil. Nějaká ta propaganda by tu byla, i jistý idealismus, ale ve výsledku je to spíš sranda. Je to trochu jako sledovat dva snímky, téměř jako by si filmaři (respektive asi Kohout ve své hře) dovolili v první polovině filmu poměrně dost otevřeně zkritizovat armádu a trochu i režim, a pak se lekli, že už je to moc, a aby si to posychrovali pro jistotu na druhou stranu, zahráli to do autu. Druhá polovina filmu je totiž citelněji ideologicky ovlivněná a s jasným záměrem: Nešťastnou situaci v armádě zachraňuje moudrý plukovník Sova z politického vedení (pohádkový dědeček Ladislav Pešek, kterého bych si ovšem jako zápornou postavu představit neuměla. To by s jeho vizáží snad ani nešlo. (Update: Vlastně šlo. Teď si uvědomuji, že to dokázal v roli Belzebuba v Hrátkách s čertem, i když to bylo zlo svého druhu komické.)), který má pochopení pro lidi, na rozdíl od majora Cibulky, tragického Václava Lohniského (tragického postavou, nikoli výkonem), který zdejší rysy pouhého na předpisech bazírujícího úředníka i nadšení z povýšení daleko později zúročil v Marečku, podejte mi pero. Zazní tu i kritika jeho výběru kádrů z řad synů někdejších boháčů (úslužného desátníka Vladimíra Brabce) či pochvala za členství ve straně v případě četaře Římsy. Naštěstí jde o jednu, dvě věty, které lze jakž takž odfiltrovat, byť zabolí. Daleko více mi neseděl konec s pro mne obtížněji uvěřitelnou nápravou politruka Jirgaly (Zdeněk Řehoř) a obnovené přátelství mezi ním a hlavním hrdinou. Jestliže bylo záměrem ukázat, že ve vedení strany jsou osoby na svém místě, které to myslí dobře a dokáží přijmout kritiku a napravit stav věcí, pak to úplně nevyšlo, já i Sovu brala jen jako jednotlivce (a že v armádě občas nebyli jen samí blbci (byť možná ne v politickém oddělení) lze snad připustit, že tam byla zároveň řada idiotů dosazených do funkcí z protekce, pak tento film říká doslova na plná ústa). To, že by v případě zběhnutí nebyla zdaleka taková benevolence možná, je jiná věc, ale já mám pohádky a happyendy ráda (ostatně stejně jako pana Peška). Tato druhá polovina filmu je nakonec v paměti diváka v podstatě zastřena první částí, která se nese na vlně kritiky armády (s veškerou blbostí, nepořádkem i udavačstvím a kariérismem, až jsem se divila, že jim to prošlo, zobrazen je taky těžký život vojáků, každý rok na půl roku u armády na cvičení, půl roku bez rodin), ironie, až satiry, a já se v některých chvílích nasmála jako už dlouho ne. Jde ovšem spíše o situační humor než nějaké vrstvení vtipů, prostě komičnost určitých okamžiků, v některých případech ovšem dokonalá, takřka kouzelná. Navíc mám pocit, že si herci tuto možnost si rýpnout užívali, já alespoň značnou nadsázku cítila. K tomu přispěl i fakt, že veškerá ironie je pronášena ústy naprosto luxusního obsazení: Jiří Sovák se svými lejstry, žertující Vladimír Menšík se svými plakáty, proutník a sběratel hřebenů Jiří Vala (ten chlap je nezmar, z jeho mládí pamatuji snad jen jeden film, kde nebalí nějakou ženu)-tito tři se ve filmu z vojenského prostředí, respektive války, setkali již v Tenkrát o Vánocích. K tomu se přidává ještě roztomile sarkastický Vlastimil Brodský se svým žralokem a Anton Gymerský jako cikán se svou Jolantou. Mihne se tu i pan Bláha. Navzdory vcelku sympatickému a přesvědčivému Remundovi v hlavní roli bych tak řekla, že si herci ve vedlejších rolích ukradli film pro sebe. K tomu musím dodat, že se všichni chovali dost vojensky, abych jim tu armádu věřila. Závěrečná věta snímku lehce navazuje na komiku první části a trochu zvedá dojem z rozpačitého konce. Na svou dobu šlo jistě o docela odvážný počin umožněný krátkým obdobím oblevy, v žádném případě však nejde o takovou bombu jako Dlouhé dopoledne, které si v šedesátémdevátém dovolilo ostře odsoudit politické procesy z 50. let, a které skončilo v trezoru. V tomto srovnání jsou Zářijové noci pouze velmi opatrným pokusem se závěrem zcela poplatným době, ale ono to tehdy asi víc opravdu nešlo. Výše zmíněná nejednoznačnost pak způsobuje, že zatímco za minulého režimu byl snímek díky první polovině považován za kontroverzní, dnes je díky té druhé mnohými řazen pod agitku. Z výše zmíněných důvodů nedám aspoň v tuto chvíli vyšší hodnocení než tři hvězdy, nikterak mi ale nevadí tento poměrně neznámý film shlédnout někdy znovu a mohu jej s klidem doporučit.

Na naprosto jednoduché zápletce, kterou zná z vojny mnoho těch, co ji absolvovali, postavil Vojtěch Jasný kino, které stojí za to vidět. Pomíjím obsah, ale práci s herci, kdy vystupují skutečně vojensky. Lokace a práce s kamerou je bravůrní. Scény mají atmosféru. Každopádně se Vojtěch Jasný u Kachyni neflákal. Také je zajímavé vidět, jak fungovala tehdejší armáda, kdy byla půl roku mimo kasárna a bydlela v polovičních zemljankách. Nepřekvapuje mne, že pod námětem a scénářem je podepsán Pavel Kohout. Určitě má na uvedené kvalitě stěžejní podíl Vojtěch Jasný.

Kontroverznost filmu dodal hlavně autor scénáře svazácký básník Pavel Kohout. Jeho sebeoslava dnes, kdy vydává tento socrealistický šunt za bezmála přelomové dílo nové vlny a ukázku kritičnosti vůči pozdně stalinistickému režimu u nás je spíše ukázkou toho, co tak skvěle popsal Pavel Kosatík v knize Fenomén Kohout. Už samotným obsazením je film vysloveně směšný (vypadá to, jako když Smrťáka z Dařbujána převlékli za důstojníka lidově demokratické armády a hlavního hrdinu Obušku, z pytle ven taky za majora, což je ale velice zábavné). Jelikož díky osobě později po okupaci zradivšího soudruha Kohouta nebyl za bolševika promítán, tak jsem netušil, že existuje etalon K Chlapcům a chlapům (či naopak....). Rozhodně ovšem správné vidět - zejména pokud vás zaujme onen Fenomén Kohout. JInak superkomentář Radek99. Chudák Jasný. Na rozdíl od Kohouta ale za sebou nechal pozoruhodná díla, která ho přežila.