Maboroši no hikari (1995)

Rodinné melodrama v oparu něčeho, co bez ohledu na záměr tvůrců působí jako mystika smrti a osudové viny. Mimořádná kamera snímá skutečnost v převážně kalně zeleném příšeří, budícím dojem zanedbaného akvária; zní návodný zádumčivý klavír... z žabince čím dál víc vykukují roztomilé tváře dětí, se kterými bude Kore´eda v budoucnu tak rád a tak dobře pracovat...

[Smutek vrcholné filmové podoby]Maboroshi no hikarije hluboký film. Je to snímek, jehož stopáž by se jistě dala silně zkrátit a ořezat o všechny ty dlouhé scény, jenže právě v tu chvíli by snímek přišel o tu veškerou hloubku. Dlouhé statické záběry na častokrát ani žádné lidi, ale třeba jen stromy, prázdné ulice či moře vytváří neskutečně krásný pohled do života normálních lidí. Je to snímek, který po nás nic zvláštního nežádá, respektive nás do ničeho složitého nenutí. Je to životní drama. Film, který se snaží ukázat nám normální věcí v normálním životě normálních lidí. Diváci, co po zhlédnutí tedy následně tvrdí, že se ve filmu nic nedělo, mají pravdu.. a zároveň ne. Maborosi je překrásný film kvůli způsobu, jakým buduje atmosféru a snaží se nás vnitřně vtáhnout do hlubokého smutku hlavní hrdinky. Je to film, který ukazuje mnohem více, než si člověk při první projekci vůbec představí, aniž by se jakkoliv snažil na diváka házet všelijaké šílenosti. Je to klidné, ucelené, dalo by se říct, že až relaxační dílo. Delší stopáž mi ani v nejmenším nevadila. Když člověk pochopí, jak ten film“funguje“, bude na něj nahlížet zcela jiným způsobem. A pokud jde o atmosféru, tak ta je stejně vtahující a úžasná jako hudební doprovod. Jedná se o báječně a mimořádně nádherně natočený snímek, budící soulad a harmonii. 5/5

Debutový celovečerný film japonského režiséraHirokazua Kore-eduz roku 1995 rozpovedá príbeh o žene Yumiko (Makiko Esumi), ktorej manžel Ikuo (Tadanobu Asano) spácha samovraždu. Yumiko následne odchádza z Osaky na vidiek, kde vyrastala, aby našla nový zmysel života. Hoci môže príbeh pri takomto opise vyznievať ťaživo, v skutočnosti je necelá "dvojhodinovka" vcelku jednoduchým kúskom, ktorý sa príliš nepúšťa do hlbokých osobnostných či filozofických úvah, aké by možno divák mohol očakávať. Samozrejme, snímka sa im úplne nevyhýba, ale nehrajú v nej prím, skôr ju iba dopĺňajú. To, na čom Kore-edova debutová "dlhá metráž" stavia, je najmä vizuálna stránka. V príbehu, ktorý plynie svojím vlastným tempom, tak diváka postupne viac zaujmú statické zábery v spojení s jemným, ale presným a účelným strihom. Nehybné, statické obrazy zároveň nechávajú vyniknúť výpravu, ktorá pôsobí takmer ak nie priamo komorným, tak minimálne minimalistickým (úsporným) dojmom, čo k príbehu veľmi dobre pasuje. Rovnako dobre doň pasuje, respektíve ho dopĺňa zvolený hudobný sprievod.Maboroshi no hikarije filmom nielen o Yumiko alebo jej manželovi, ale o ľuďoch všeobecne. Kore-eda však atmosférou a akýmsi odstupom, ktorý si so sebou snímka nesie, diváka príliš blízko k ľuďom nepúšťa a dovoľuje mu ich pozorovať akoby z určitej vzdialenosti. Možno aj práve preto divák nemá úplnú možnosť nahliadnuť do vnútorného sveta Yumiku a viac-menej vidí iba to, čo všetci ostatní (mysliac tým postavy okolo Yumiko vo filme). Dielo zaujímavé najmä vďaka vizuálnej stránke.

Veľký životný úsek hlavnej hrdinky vo vizuálne podmanivom až meditatívnom štýle. Koreeda si vypomáha dlhými zábermi, aby utužil pocit samoty. Krásne prostredie japonského vidieka a snaha o zobrazenie všedných okamihov funguje dokonale. Drámu nachádza na miestach, kde sa nič nedeje. Významy sú prekryte bezchybnou formou. Hudba ladne dopĺňa emotívny motív. Detaily tu takmer neexistujú. Emotívnosť snímku je ale na veľmi vysokej úrovni. Všednosť povýšená na umenie. Páči sa mi ako film skrátka existuje. Nepoučuje. Dýcha z neho étericky silná myšlienka prázdnoty duše a srdca. Krásne a takmer dokonalé.

vo filme sa v podstate nic nedeje, viem ti ho zhrnut jednou vetou - zena strati muza, znovu sa vyda, po case sa vracia domov a znovu rozmysla preco skocil pod vlak, nik nevie. the end. to je pribeh tak na hodinu max, nie na 110min. skoro som parktat pri nom zaspal, aspon rozuzlenie som cakal, alebo ze skoci aj ona, ale nic sa nestalo, akoby bez konca, Tannerova impresia sa v mojom pripade nekonala. uzivatel stub dokaze odpustit (sialenu dlzku zaberov), ale ja nie :)