Po bouři (2016)

Těžko říct, proč muži neumí žít v přítomnosti, a vždycky se buďto pachtí za tím, co už dávno ztratili, nebo sní o věcech, na které nikdy nedosáhnou.Hlavní postavou Koredovi další miniaturní kaligrafie je looser ve středních letech, který si neví rady se životem, není to zrovna sympaťák, ale jeho rozmluvy s matkou jsou pure gold. Nejlepší na filmu jsou právě ty obyčejné, všednodenní dialogy, které si tak pomalu v poklidu plynou, a divák má následně pocit, jakoby absolvoval meditaci. Odnáším si z toho, že důležité je si o všem pořádně pohovořit, a třeba se pak mezi lidmi trochu pročistí vzduch, jako po bouři. Silné 3*

Minimalisticky civilní sonda do života japonské rozpadlé rodiny. Je to nečekaně povědomě přenositelné i do našich evropských poměrů, včetně babičky, která je mimochodem výborná. Ztroskotanec Hiroši Abeho je výrazově velmi přesný, škoda, že děj je jen strohý náčrt bez vyústění a příběh vám toho nakonec příliš neosvětlí. Jinak jako náladovka to ale obstojí, nalákal mě Abe a nelituju, to zase ne.

Ryota (Hiroshi Abe) je súkromným "detektívom" a spisovateľom so záľubou v stávkovaní, ktorého sláva dávno pominula. Jeho niekdajšia manželka Kyoko (Yoko Maki) je dnes už jeho exmanželkou a so synom Shingom (Taiyo Yoshizawa) sa postupne odcudzujú. A so zvyškom rodiny Ryota tiež nemá najlepšie vzťahy. Zmeniť to však môže tajfún, ktorý smeruje na Japonsko. RežisérHirokazu Kore-eda, majster sociálnej drámy, vo filme z roku 2016 pristupuje k problematike medziľudských vzťahov trochu inak, než je z jeho ostatných filmov divák zvyknutý. Základným kameňom príbehu je síce aj v tomto prípade rozkol vo vnútri rodiny, ale namiesto zameriavania sa na všetkých jej členov si snímka všíma predovšetkým jednu postavu, ktorou je práve Ryota. Hoci postupne dostávajú vo filme priestor aj ďalší členovia rodiny, Kore-edovo dielo zo začiatku kladie veľký dôraz predovšetkým na Ryotu. A hoci je zameranie sa na jeho postavu z diváckeho pohľadu určite zaujímavé, cítiť, že príbehu filmu ako takému trvá pomerne dlho, kým sa poriadne naštartuje. Pomalý začiatok, hoci v praxi "ukrajuje" zo snímky celkom veľkú časť, však dielu v konečnom dôsledku neškodí. Akonáhle sa príbeh "rozbehne", divák hneď zbadá prítomnosť typického Kore-edovho rukopisu, ktorému dominuje citlivé, skoro až mikroskopické skúmanie medziľudských vzťahov v súdobej (2016) japonskej spoločnosti. Postavy sa neocitajú ani tak v priamom konflikte, ale ich interakcie stoja skôr na dlhodobých problémoch, ktoré medzi nimi vznikli, pričom sa ich snažia vyriešiť. Ako to v Kore-edových dielach býva zvykom, so starosťami, ktoré postavy trápia, sa divák neraz dokáže priamo stotožniť, čo robí jeho filmy oveľa ľudskejšie. A inak tomu nie je ani v tomto prípade. Snímku možno pochváliť aj z hľadiska hereckého obsadenia. Hiroshi Abe v hlavnej úlohe hrá dobre a presvedčivo, to isté sa dá povedať aj o jeho filmovej exmanželke Yoko Maki. Výraznou je však aj v jednej zo svojich posledných rolíKirin Kikiv úlohe Ryotovej matky.Umi yori mo mada fukakuje príjemne plynúcou rodinnou drámou, ktorej zdanlivá obyčajnosť je práve tým, vďaka čomu je dobrá. Vykreslenie vzťahov medzi jednotlivými postavami pôsobí autenticky, keďže film v rámci príbehu pracuje s autentickými témami, ktoré sa môžu vyskytnúť prakticky v akejkoľvek rodine. Počiatočnú pomalosť príbehu cítiť aj na technickej stránke snímky, ktorou sa však nesie v rámci celých takmer dvoch hodín minutáže. Spojenie dobrej kamery a príjemnej výpravy vytvára fungujúcu súhru. Režisér Hirokazu Kore-eda v tejto dráme síce pracuje s celkovým konceptom medziľudských vzťahov trochu odlišným spôsobom, ale vo výsledku dokazuje, že funguje. Pôsobí totiž nanajvýš ľudsky. A to sa pri Kore-edových filmoch cení najviac.

Nedějová, téměř až filigránsky provedená filmová drobnokresba lidských povah a osudů v třígenerační rodině. Řekl bych: pokorný film, jehož dramatičnost je okořeněná přesně nadávkovanou špetkou humoru, pozoruhodný především v tom, že svými ne - jalovými dialogy dokáže udržet divákovu pozornost, a pak také v tom, že člověk zjistí, že jeho vlastní starosti a problémy se od těch japonských zas až tak neliší...

Chvíli jsem si zvykal na hodně pomalé tempo a někdy i delší scény s „absencí“ hudby a nemůžu říct, že bych občas nevnímal spády do (menších) hluchších míst, ale ve finále to byla moc příjemná zkušenost s japonským rodinným dramatem ze současnosti... Takový obyčejný příběh se zajímavými postavami, především tou hlavní s aktuálně neobyčejnou prací soukromého detektiva, konající tuto profesi z důvodu čerpání zkušeností pro psaní románu. Bavilo mě sledovat Hirošiho Abeho, jednak tento herec dodal své postavě příjemně civilní charisma a pak jsem také ocenil, jak komplexně máme možnost hlavního hrdinu vnímat, pokud jde vedle náhledu do obou profesí o rozebírání jeho minulosti a vykreslení vztahů k mnoha členům rodiny od matky přes bývalou manželku až po syna. Vzájemný vztah synka s tátou spěje zcela přirozeně bez patosu k nevtíravě dojímavým momentům a působil na mě často pozitivním dojmem. Líbí se mi, když název filmu ukrývá ve finále víc významů a také, že po onébouřipřírodní i vztahové vnímám na konci i nepřehlédnutelné světýlko naděje. Pěkný malý delší filmeček, také s množstvím krásně barevných záběrů.[75%]