Distance (2001)

Raná tvorba japonského režiséraHirokazua Kore-edu, ku ktorej možno zaradiť aj snímkuDistancez roku 2001, sa vyznačuje väčším zameraním na jednotlivca, než nazeraním na sociálnu problematiku väčších skupín, najčastejšie potom rodín, ktorá predstavuje hlavnú tému jeho neskoršej tvorby. Táto skutočnosť sa odráža aj na celkovo nižšej kvalite a atraktivite raných Kore-edových filmov, snáď s výnimkou námetom aj spracovaním pozoruhodného počinuAfter Lifez roku 1998. V snímkeDistance, ktorá sa dá považovať za bodku jeho raného obdobia, rozpovedá príbeh o členoch sekty a ich príbuzných, ktorí sa roky po istej tragickej udalosti obzerajú späť na ich životy a životné rozhodnutia. Prostredníctvom retrospektívy, ktorá sa vo filme prelína s prítomnosťou, je zobrazených viacero menších osobných príbehov, predstavujúcich časti väčšej mozaiky, ktorú sa hlavní protagonisti - pozostalí a preživší - snažia počas stretnutia kdesi uprostred lesa poskladať. Napriek tomu, že z hľadiska námetu ide o obstojnú záležitosť, film dopláca na svoju praktickú stránku. Viac ako dvojhodinovému dielu dominuje celková pomalosť, ktorá je nielen výrazným prvkom, ale zároveň najväčším kameňom úrazu. Je pochopiteľné, že Kore-eda sa takýmto spôsobom snaží rozpovedať jednotlivé menšie príbehy a nechať im priestor na to, aby dostatočne vynikli, ale v konečnom dôsledku sa deje skôr presný opak. Chýbajúci "drive" filmu viac ubližuje, než pomáha, čo vo výsledku prináša postupné vyprchanie diváckeho záujmu o to, čo sa v ňom deje. V prípade Kore-edových filmov ide o vzácnu výnimku, pričom možno jednoznačne povedať, že tento kúsok patrí k jeho najslabším autorským počinom.Distancenedisponuje zlým námetom, ale stroskotáva na nevýraznom prenesení do praxe. Pomalosť ako taká by nebola problém, ak by bol príbeh (respektíve v tomto prípade viacero menších príbehov) snáď údernejší či atraktívnejšie podaný. Ak chceme byť naozaj kritickí, tak vzhľadom na to, že Hirokazu Kore-eda je schopný oveľa lepších filmových výsledkov, neostáva nám nič iné, len povedať, že táto dráma je kvalitatívne podpriemerným sklamaním. Aj majster filmár sa niekedy utne.

Film mi príde ako dokrutka k inému filmu kde sa vlastne všetko udialo. Teraz je rok po udalostiach a my sa stretávame aby sme sa znovu stretli a oplakali mŕtvych.

Kore'eda tu rozpracovává motiv zrady a nepochopení, které přijde z řad těch nejbližších, který nastínil už ve své prvotině Maboroši no Hikari. Pomalé tempo ale podmanivá až mystická atmosféra místa. Konec změní vyznění celého filmu a až opakované zhlednutí je plnohodnotné, za to velký palec nahoru.(02.04.2023)

Zpočátku mi to moc nesedlo. U Koreedy opravdu nejsem zvyklý na rozklepanou kameru a popravdě mi vadila celý film (byť s ní bylo natočeno jen pár záběrů, ale nebylo jich zrovna málo), stejně jako úvod, který sice představí nesmírně atraktivní zápletku, ale takhle zpětně mi přijde, že vše společně s ní rozehrané bylo už od počátku vykonstruované a nedůvěryhodně podané. Ne až tak, že by to působilo naprosto přestřeleně, ale je tam ta nedotaženost celkového konceptu prostě znát. Ale čím déle to trvalo, tím více mi to přestávalo vadit a tím více jsem si užíval, jak Koreeda sice ne dokonale, ale dost zajímavě dokázal podat téma následků činů fanatické sekty, na základě kterých přišlo pár lidí o život. Nevyhýbá se to úplně všem klišé, ale je jich málo a i s těmi dokáže Koreeda pracovat tak, že působí poutavě a o všem ostatním to platí o to víc. Náhlá a nečekaná situace, která všechny vzpomínající na drsný čin oné sekty donutí zůstat přes noc v chajde uprostřed lesa chtě nechtě s jedinými přeživším členem oné sekty, je podle mě dost podnětný námět, jelikož si tu všichni řeknou svoje a vnitřně se smíří se ztrátami blízkých, kteří do sekty tehdy vstoupili. A ano, stojí to na vratkém námětu, ale jak už jsem psal, opravdu není tak vratký, že by to byl větší problém... Opakuji se, ale jen kvůli tomu, jak moc mě to takhle zpětně udivuje. Vyprávěné je to retrospektivně (nebo s mnoha flashbacky, je to takový podivný hybrid), což taky nefunguje vždy a ani ne dokonale, ale vystačí to, dojem to zanechá a smysl to v celku dává, takže i s tím jsem se dokázal smířit. Vlastně jsem se tu pořád se vším smiřoval (podobně jako postavy ve filmu... ta paralela je dost bizarní, co vám budu vyprávět), ale nikdy mi nic nevadilo tolik, že by to smířen nebylo přirozeně možné, takže ano, i když mi Distance nepřijde jako jeden z těch nejlepších Koreedových filmů a i vím, že ve svých začátcích uměl líp (viz.Wandafuru raifu, ale ano, i tam, jako tady, se teprve ještě hledal), ale spokojenost z mé strany je, protože to něco do sebe prostě má. Slabé 4*(04.03.2023)

Opar sa vznáša nad jazerom - kamera sníma čo jej sily stačia. Siluety postáv balansujú na ostrých kameňoch pri jazere. A to všetko pekne krásne zakomponované do prírodnej scenérie. Hovorím si Koreeda, Koreeda, ty jeden Japonec. Ale to dobre točíš. Distance sa nesie na akejsi hrane typických Koreedových znakov. Postavy sú ukecané, príbeh, ale postráda dramatickú situáciu. Aj krádež auta sa odohraje mimo obraz a my vidíme len jej dôsledok. Vzdialenosť je tu zobrazená cez spomienky na svojich blízkych( tie sa objavia po prvej hodine a príbeh podľa môjho názoru zbytočne rozbíjajú), smrťou a životom, mestom a prírodou, kde sú hrdinovia uväznený. Príbehy siekt sú pomerne populárne. Viacej sa tu ale zaobaráme všetkými pocitmi nasledujúcimi PO veľkých udalostiach. Emotívný background tam je. Ale nemalo to na mňa ( až na tie krásne komponované zábery), taký silný dopad ako jeho predchádzajúca tvorba. Paradoxné ale je, že aj napriek veľmi minimálnym dejovým posunom a vyše dvojhodinovej dĺžke, to nenudí.(07.01.2015)