Lekce Faust (1994)

Po čertech dobré zpodobnění faustovského mýtu aneb paktovat se s ďáblem po česku. Faust je archetypální figura evropského novověku, zvědavec, někdo, kdo chce nabýt poznání, které není dáno člověku. Toto povýšení pak završí Goethe, jehož Faust zoufale pronáší: „Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl.“Faustovká smlouva má co do činění s člověkem a humanitou a touhou po poznání. A jde tak mnohem hlouběji než klasická zápletka české pohádky, v níž se postava upíše čertovi za pár dukátů. Faust je vpravdě tragický hrdina. V českém prostředí má Faust tradici nejen díky takzvanému Faustovu domu na Karlově náměstí, ale i Václavu Havlovi, který zpracoval faustovského téma ve své hře nazvané podle hlavní ďáblovy strategie, tedy Pokoušení. Namísto Fausta se dočkáme doktora Foustky a místo Mefista vystupuje Fistula, nasazený agent provokatér a donašeč režimu. Švankmajerův Faust je od těchto titánů velmi vzdálený, Faust je náhodný kolemjdoucí, jehož osud se změní v divadlo na divadle, nikoliv žadatel nemožného. V Lekci Faust je Švankmajer věren své metodě koláže, kombinuje živé herce, loutky, modely z plastelíny i pookénkovou animaci. K vidění je i jistá švankmajerovská chlípnost (tento Faust obcuje s čertem doslova). K Švankmajerovi patří vedle surrealismu i manýrismus – inspirace skládanými obličeji Arcimbolda, fascinace kabinety kuriozit – a Faustem pěstovaná alchymie mu musela být blízká vzhledem k jeho zálibnému sestavování nových živočichů i nových významů.Více v knizeDevadesátky ve filmu.

Sice jsem trochu postrádal freudiánskou grotesknost následujících Švankmajerových filmů (které mě, na rozdíl od kritiků hlasujících o nejlepších polistopadových snímcích, oslovily více), neboť jde vlastně spíše o expresionistické než surrealistické dílo, avšak vzhledem k věcem mezi nebem, zemí a peklem nemohu jít pod pět hvězdiček. Film je totiž strhujícím testamentem geniálního (a i přes svou popularitu vlastně poněkud nedoceněného) herce Petra Čepka, který se již těžce nemocný rozhodl věnovat zbytek svých sil tomuto i pro zdravého herce vysoce náročnému počinu. Vidím tu pozoruhodné paralely se závěrem života a díla Davida Bowieho. Je vůbec milým paradoxem, že zrovna Švankmajer se svým spíše loutkohereckým přístupem dokázal opakovaně nabídnout hercům jejich životní příležitosti, asi je to dáno odbouráním superega a ega, což se překrásně projevilo kupříkladu u zdivočelého Jana Třísky v Šílených. Svou poslední a taktéž dosti pikantní roli v Lekci Faust odehrál i někdejší Přednosta stanice Antonín Zacpal, kterému s pokročilým věkem přibylo mnoho charismatu, a pěkně sugestivní tu byl i Jan Kraus. Vizuální složka je jako vždy u Švankmajera okouzlující, akorát by možná animace mohlo být o něco více. Rozbor obsahu ponechávám raději povolaným faustologům.

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi spolužačkami, které místy komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro měProkletí domu Hajnůdůvodem, proč nenávidět Petra Čepka,Lekce Faustje pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“:D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, aleLekce Faustje pro mě vedleAlenkyaOtesánkadalší mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti.[90%]

No, čekal jsem něco lepšího. Propojení loutkového divadla, včetně záběrů na loutkovodiče a jejich umění, s obyčejným příběhem jednoho pražského chlápka jménem Faust mohlo být zajímavé. Bohužel, děj byl na mě příliš roztříštěný, chaotický a často jsem přemýšlel nad úplně jinými věcmi. Navíc ten konec byl na můj vkus a příliš perverzní, stejně jako ta část, kde malí čertíci znásilnili malé andělíčky. Ale ten Kraus s dlouhými vlasy a vysmátým kukučem, ten mě bavil asi nejvíce. Co už, asi jsem příliš velký ignorant.

Přiznám se, že jsem tento film úplně nepochopil, i tak ale musím uznat, že byl velmi zajímavě zpracovaný. Děj, i když mi místy přišel trochu matoucí, měl několik pozoruhodných momentů. Herecké výkony byly velmi dobré. Prezentace byla taky velmi dobrá, použití neobyčejně velkých loutek a stop-motion animace se mi moc líbilo. Hudby měl film málo, i tak se mi ale hudební doprovod líbil.6/10