Přežít svůj život (2010)

To byl ale ošklivej film! Nedoporučuju koukat s rodinou, ani u toho jíst. Celej večer koukat na divně rozanimovaný hnusný starý lidi a jejich tlamy… proč tolik záběrů zblízka? A proč je to celý tak bílý a šedý? Celkově je to velmi ujetá záležitost opravdu jen pro fanoušky.  Teď otočme list - děj se mi líbil, občas jsem se i zasmál. Střih jak bývá u Švankmajera zvykem velmi rychlý, což mi normálně nevadí, vlastně se mi i líbí, tady to však mistr trochu přehnal.  I jsem se dozvěděl něco nového z oboru psychologie, musím si o tom něco přečíst. Sexuální obsah mi nevadí, na to u jsem nejen u Švankmajera zvyklej.

Přežít svůj život i díky snům. Jan Švankmajer mě zase dostal svou originalitou v nezaměnitelném stylu, ale i nevšedním příběhem. Ze začátku jsem si hůře zvykal na menší stylový nesoulad mezi realistickými záběry na herce v detailech a naopak „strojově“ animovanými záběry na stejné herce z trochu větší vzdálenosti, ale častým využíváním surrealistických a vyloženě trikových výjevů si Švankmajer ono polo-animované řešení dostatečně obhájil. Fascinovaně, s příjemným nadhledem jsem se zaposlouchával do snímaného vyprávění o snech a ani mi nevadilo, že film občas připomínal vizualizovanou rozhlasovou hru střídající ony detaily na tváře herců s ilustračními animacemi. Svět kolem hlavní postavy Evžena je nám dlouze a podrobně představen a hodně mě u toho svým nenuceným výkonem v hlavní roli zaujmul Václav Helšus – dokonce v pár scénách i ve dvojroli svého dvojníka ve vzájemném souboji :) (a zase pro mě jeden případ zcela neznámého herce, který mi u možná jediného velkého setkání „na plátně“ připraví zážitek mnohem větší, než mnohé hvězdy zvučných jmen!). Ještě v polovině jsem se i přes nadprůměrné dojmy obával, nakolik si mě takto nekonvenční experiment udrží po celou stopáž, jenže Švankmajer tu nenápadně v kruhu postav rozvíjel příběh, který se časem stával nejen přímo napínavým, nejen naplno rozehrával paralelní svět, ale ještě spěl k mysterióznímu odhalování rodinné historie, nabízel hravě vtipné momenty (z nichž mnohé zaobstáravali svými reakcemi pánové Freud a Jung na podobiznách) a vyvrcholil hned několika scénami, které se mnou emocionálně pohnuly (kromě úplného závěru zejména setkání v domově důchodců s povídáním si nad starou fotografií). Švankmajer mi potvrdil svůj status unikátního tvůrce nejen v domácím, ale i světovém měřítku a já opět smekám.„Potřeboval bych nějaký prášky, který vyvolávají sny.“ / „S drogama si nezačínej!“[90%]

"Psychoanalyticka komedie". Tohle jsem jeste nevidel. Fotografie hercu, ktere Svankmajer animuje.Uvidite chodici domy, detskeho medvidka s obrim penisem, mile tvare na bankovkach, pohovku uprostred ulice nebo kosti v kocarku. Urednik pendluje mezu prisnou manzelkou doma a nudou kancelare a unika do sneni. Vysvetleji snu hleda u psychoanaliticky, u niz na sebe utoci Freud s Jungem. Je zde nadsazka a vytvarno vzbuzuje pocit neskutecna. Hrdinova manzelka se za nim vyda za tajemstvim jeho snu.

Díla Jana Švankmajera jsou pro mě složitá. Hlavně z důvodu právě surrealismu, který ho tak charakterizuje. Některé kratší filmečky se mi líbily, ale tady šel až za hranu. Samotný film se zabývá lidským vědomím a podvědomím a tím, čím jsou některé naše skutky motivovány, odkud vycházejí. Jenže v celém vyjádření se režisér opírá o věci, které já vídat ve filmech nechci. V první řadě je to naznačená zoofilie. Také vidíme pozvracenou míru a samotný akt zvracení. Dále jsou tu perverzní scény olizování obličeje či pornografie jako taková, když vidíme milostný akt a pohlavní orgány k tomu.

Ako uvádza Jan Švankmajer v úvode filmu ide o psychoanalytickú komédiu čo úplne vystihuje určitú časť filmu. Konkrétne tú, v ktorej sa hlavný hrdina snaží vyriešiť svoje problémy pomocou psychoanalýzy. Veci, ktoré z toho vyliezajú a spôsob ako na celý priebeh reagujú obrazy Freuda a Junga, visiace na stene ordinácie sú skutočne komické. Tento ľstivý český humor však zákerne preniká aj za hranice ordinácie, na ulicu, na pracovisko a až domov. Nie je to však prvoplánový humor grotesky, ale halí sa do podivného snového plášťa, ktorý vytvára množstvo absurdít a miestami neviete kde ste, podobne ako vo filmePočiatok. Režisér v úvodnom predslove priznáva, že amimovaná forma je spôsob ako ušetriť a hoci to môže byť len snaha o vtip, ja mu dávam za pravdu. Vytvoriť produkčne snovú atmosféru, ktorá by v prípade hraného filmu hraničila s atmosférou filmovDavida Lyncha, nie je jednoduché ani lacné. Tvorcovia sa preto uchýlili k úskoku, ktorý kedysi použil už Zeman a môžem povedať, že úspešne. Vizuálne to môže vyzerať zvláštne a komicky, ale sny sú zvláštne a komika ku komédii patrí. Najdôležitejší je však príbeh a ten divákom znalým psychoanalýzy ponúka skvelý aj keď možno parodický pohľad za oponu. Prácu hercov ťažko posudzovať, pretože bola vo veľkej miere postrihaná a znovu polepená. No vo väčšine prípadov to dopadlo dobre.