Spiklenci slasti (1996)

Kdo z nás může říct, že je takzvaně normální. Větší či menší úchylka je nejspíš v každém z nás a Jan Švankmajer je zde tyto až šílené bizarnosti ukázal vtipnou, nápaditou formou. Je to film, kterému musíte nebo nikdy nepřijdete na chuť, ale vidět slastně vzdychat Jiřího Lábuse, Pavla Nového nebo Annu Wetlinskou při svých rituálech je zážitek.

Je to film bez dialogu, který je tak 4x delší než by bylo soudné. Ovšem nebavil bych se ani kdyby stopáž byla 20 minut. Zdejší mudrcové to považují za velkou úchylárnu a ač je pravda, že ten film vypráví o několika postavách se jejich specifickými úchylkami, tak ve mně to žádný údiv, nechuť, pohoršení ani pobavení nevyvolalo. Velkou část času sledujeme jak postavy něco vytváří a ptáme se co, proč a k čemu.Pošťačka třeba žmoulá z chleba kuličky a později zjistí, že se jimi sjede. Kníratý muž s krade gumu, štětce a kožichy, aby pak doma s pomocí hřebíků a kuchyňských válců vytvořil nějaká "masážní" cosi, čím si v osomění přejíždí po těle. Trafikant zas vytváří nějaké robotické zařízení, protože je zakoukán do reportérky a robotické paže ho mají hladit, když poběží vysílání. Protagonista zas vytváří kostým kohouta a maketu své sousedky, kterou na opuštěném místě děsí. Ona zas na jiném místě bičuje jeho látkovou maketu.<---Problém je, že mě nezajímaly postavy a nijak jsem nebyl zaujat záhadou toho, co dělají, přičemž Švankmajer asi předpokládál, že divák tím zaujat bude, takže bude s napětím a nedočkavostí sledovat, k čemu to jejich snažení povede a pak se bude hrozně divit, až se to odhalí. Nevim, nevim. Asi už jsem viděl tolik bizáru, že mě tohle nechalo naprosto nezaujatým. Myšlenkou asi je, že jsme všichni divní, ale přesto to před ostatními skrýváme, což je nosné téma, ale na mou hlavu skrze tento film nedopadlo tak mocně, aby se mnou jakkoliv pohnulo. Spiklenci Slasti se zkrátka zcela minuly účinkem.

Medzi filmy páně Švankmajera sice vnímámSpiklence slastijako nejslabší (až na poslední, za mě nepříliš nevydařenýHmyz), nicméně ve srovnání s běžnou produkcí? Pořád nabitý, originální a nezaměnitelně „hustý“ film hodný svého režiséra. Z dnešního pohledu již docela hravě decentní, byť na český film z poloviny 90. let tasící jistě nečekanou dávku otevřené provokace. Jedna bizarní a úchylná scéna tu rázem střídá druhou, místy jsem nevěřil, na jakou podivnost se to dívám a pár těch animovaných výstřelků, zejména v souvislosti s listonoškou a její úchylkou, mi přišlo svým překročením možné reality trochu za hranou. Taky zde postavy ani během vzájemných střetů vůbec nikdy nepromluví a herecké výkony se pohybují na různorodé úrovni – u Pavla Nového mě velice bavilo poťouchle sledovat jeho četné slastné výrazy, už jen během přípravy(!) nástroje s kožešinou k pozdějšímu vykonávání úchylky, zatímco např. z nejčastěji přítomné postavy v podání Petra Meissela jsem naopak žádnou slast ve tváři ani náznakem nevnímal a řadu záběrů s ním „musela“ zachraňovat mnohem větší nápaditost neotřelých předmětů, jejich přípravy či později využitého kohoutího kostýmu. Díky paralelnímu rozehrávání činnosti série postav ve stejnou chvíli mi však snímek připadal dostatečně dynamický, nudit mě prakticky nestihl a vrstvení úchylných nápadů zajímavě vrcholí ve scéně, která propojením lidského těla s médiem televize trošku připomene Davida Cronenberga (hlavně jehoVideodrom). Za filmem s mlčenlivou stylizací jsem vnímal osobité podobenství o problému navazování vzájemného kontaktu. Svou naznačenou výpovědí mi v dnešní době, plné ještě více odcizující technologie, přijde dost aktuální. A také pořád zábavný, byť asi hlavně pro diváky, kteří nekonvenční tvůrce Švankmajerova kalibru aspoň trochu hltají./PS: Pobavila úvodní část závěrečných titulků. :)[80%]

Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou.

V záverečných titulkách Švankmajer uvádza, že jeho odbornými poradcami boli: Sigmund Freud, Max Ernst, Luis Bunuel a další. Dobré poradné orgány si maestro vybral. Uchvacujúca psychoanalytická, a teda nesporne surrealistická alegória o ľudskej slobode. Skutočná telesnosť sa odohráva v snoch, predstavách, naša každodenná telesnosť je naopak viac duševná, zaťažená morálkou, zákonmi, civilom. Len v snoch sme skutočne telesní a v skutočnosti sme skutočne duševní, nie naopak. Zámerom filmu nie je motivovať k slobode, alebo zotrvávaní v neslobode. Zámerom filmu je "vytiahnuť kostlivcov" zo šatníkov ľudských duší a v kulisách týchto ruín, neobývaných častí nášho vnútra, ukázať ako zvláštna bytosť ten človek vlastne je. Ako hovorí Švankmajer, nie človečenstvo, ale jeho presný opak. Sloboda znamená odľuštenie, človečenstvo neslobodu. Avšak nie sú naše pudy práve to čo nás v konečnom dôsledku determinuje a ovláda viac než naše svedomie? Ak prijmeme Freudov determinizmus, tak pud je mostom k slobode. Ja som však vždy bol viac jungovec. Cenný materiál pre výučbu psychoanalýzy a další Švankmajerov zásah do čierneho. (hodinová minutáž by stačila)