La Lune avec les dents (1967)

Ten film si zaslouží 4 - zvyšuji - i když mě celé dvě třetiny děsně otravoval jako slabší kopie U konce s dechem. Mařenky a Jeníčci. Mařenka dělá ne, ne, Jeníček se natřásá. Mařenka pokukuje, Jeníček je naschvál vulgární. Mařenka dělá ne, ne, tedy ano, Jeníček je pyšný. A pak druhý Jeníček totéž. Bohužel už mám tenhle druh nouvelle vague příliš okoukaný. Hlavní hrdina je tady navíc oproti Belmondovi spíš nesympatický. Film se pohne, až v poslední třetině, zato rapidně. Začíná to scénou Jeníčkovy agrese, která má až punkový šmrnc - zde se to výrazností rovná třeba hudební scéně z Tannerova Salamandra - je to konečně originální a nové, jde to na dřeň. Nablblost všech figur i zápletek je v poslední třetině ohromující a udrží bez problémů pozornost. Kamera je náramná, starobně zrnitá, hýbe se ostošest, vybírá si velmi výtvarně. Bohužel herečka tady je totálně bez půvabů Seberg, mrkání Kariny anebo křehkosti Ogier. A závěr filmu je snad opravdu i vtipný a ironický - odstup pár let od asymetrie Antonioniho Dobrodružství dovoluje totéž pěkně vystavět do nekoncovky. Zív.(28.05.2025)

Na filmy "godardovské školy" (viz též Dionysos *****) se mohu dívat v podstatě kdykoli. Nevýrazný příběh, který tudíž neodvádí pozornost jinam (ani nemá kam), žádné šoky, žádné skoky, sem, tam, z přítomnosti do minulosti apod., žádná zápletka, do které se divák zaplete, a vše mu bude objasněno ve velkém finále, zde ani to finále (i když má namále)... Hrdina William je to, čemu bychom dříve říkali anarchista (Merde a tous!), práci má za odměnu a bere si, co potřebuje, nebo o čem si myslí, že potřebuje. Život mezi nezištnými přáteli a především přítelkyněmi se zdá být tak snadný, papá tak štědrý. Avšak ani Madame Renken není dokonalá (zvenku ani zevnitř), a tak jde - jako obvykle - o život... Pozn. 1: To s tou "školou" nemyslím pejorativně, do vyšších tříd se stejně dostane jen ten, kdo na to má. Michel Soutter rozhodně ano, po "Zubaté luně" se určitě podívám na jeho další filmy. Pozn. 2: Hladový šakal zůstává v poušti šakalem; hladový člověk v poušti člověkem nezůstane.(28.01.2018)

Francouzská nová vlna ve frankofonní části Švýcarska a především film o rebelství. Minimalizovaný děj i stopáž s lehce experimentálními a dosti ironickými prvky ukrývají záměrně nelogický příběh o buřiči, který v sobě zahrnuje protest v několika rovinách - od levičáckého kritika bohaté měšťácké společnosti, přes rádoby amerického páska s koženou bundou a slunečními brýlemi až po rozervaného básníka se světobolným smyslem pro zajímavé metafory. Celý film se nese v ironickém duchu (což nevylučuje přiléhavé a vážné postřehy o světě), především je ale ironický svou dějovou strukturou, kdy si v závěru doslova hraje se svými postavami a s diváckými předsudky. A právě touto filmovou sebereflexí se snímek blíží (polo-Švýcarovi) Godardovi, a použijeme-li jeho ranou filmografii (kterou se Soutter bezpochyby nechal inspirovat) k heslovitému shrnutí tohoto snímku, můžeme říci, že "Měsíc se zuby" je spojením "U konce s dechem", "Bandy pro sebe" a "Vojáčka".(18.02.2015)

Soutter se ještě hledal; zatím je protestní, anarchistický, negativistický....(08.02.2022)