Kunstkamera (2022)

Zrejme by bolo vhodnejšie mať na film dva odkazy, jeden pre dvojhodinovú verziu a druhý pre o polovicu kratšiu. Osobne som videl tú dvojhodinovú a v závere som sa cítil všetkými tými exponátmi poriadne presýtený. Čo myslím v pozitívnom zmysle slova. Švankmajerov surrealizmus je špecifický v tom, že v ňom neživé objekty ožívajú a z tohto hľadiska môže byť táto prehliadka pre mnohých sklamaním. Ak ju však budete brať zároveň aj ako dvojhodinový koncert vážnej hudby, zážitok to môže iba umocniť. Exponáty to ale neoživí.

Vím, že Švankmajer je všude oslavován a zřejmě i právem, ale já mám z jeho filmů vždy husí kůži a depresívní pocit. Tento dokument mi to jenom potvrdil a pouze a jenom díky Vivaldiho 4 ročním období jsem se na to byla schopna dívat i když ne na úplně vše. Myslím si, že Jan asi nebude zcela v pořádku díky té obskurní sbírce kterou tady předvedl i když zřejmě jako každý umělec. Za mě depresívních 75%

51min. verze __________ Z počátečního šoku / pobavení nad neskutečným množstvím shromážděných artefaktů jsem pozvolna přešel k úvahám nad uměním jako takovým. Mnozí diváci na spoustu staňkovských exponátů nahlíží jako na něco přežitého, podivného, o čem se dá mluvit jako o umění jedině v kombinaci s dalšími (podivnými) exponáty nebo díky jejich (neobvyklému) umístění. Ale copak právě tohle není pro umění typické? Zvolená hudba (Vivaldi) tuhle myšlenku vlastně perfektně doplňuje: Vivaldiho skladby byly na celá staletí zapomenuty, po znovuobjevení byly velebeny coby mistrovská díla, a dnes jsou pro změnu tak notoricky známé, až je někteří mají za otravné. Se Švankmajerem je to dost podobné: záleží, kdo jeho exponáty posuzuje a jestli je dotyčný schopen je přijmout i v jiném, než v konzervativním způsobu vystavení. Celkově se tedy Švankmajerovi povedlo podnětné dílko, ale že bych si při něm šušňal blahem, to zase ne (51 minut je tak akorát :)).

Švankmajerova sbírka je jistě plná úžasných kousků, ale v tomto podání jsem z ní moc neměl. Než jsem se stačil pokochat, už jsem byl jinde. Nakonec i televizních 50 minut stačilo, abych si připadal přehlcen. Je to asi jako když za 50 minut proběhnete Louvrem. Viděli jste všechno, ale nemáte z toho nic.

Umění v té nejčistší formě. Doporučuji shlédnout plnou dvouhodinovou verzi, v té kratší televizní divák o hodně přichází.