Klobouk plný deště (1973)

Az kainovsko-abelovske drama dvou bratri souperici o pozornost autokratickeho citove vzdaleneho a sebestredneho otce a o lasku jedne zeny, cimz je velice podobny napr filmu Na vychod od raje. Casem se ukazuje, ze ten z bratri, ktery ma zdanlive vsechno, pozornost otce, lasku zeny, perspektivni praci, byt, ve skutecnosti nema nic, a tahne rodinu ke dnu svou zavislosti (na morfinu?), za kterou mozna ani sam nemuze, a naopak ten z bratru, ktery pusobi jako budizknicemu s podradnou praci, jenz v podstate nic nema, jen to auto, ktereho se posleze taktez vzda, se snazi rodinu udrzet pohromade a chranit sveho bratra treba i proti narkomafii. A prave narozdil od biblickeho kainovskoabelovskeho dramatu zde vzajemny bratrsky vztah pres veskere vzajemne soupereni a obcasnou nenavist vydrzi, ziven neznou vzajemnou laskou. Pro mne osobne byla zajimava skutecnost, ze bratry hraji dva skveli, sobe vzajemne nepodobni herci, ktere jsem si vsak casto pletl, pan Munzar a pan Hanicinec, jako jejich mistr se zde ukazuje pan Pivec a sekunduje jim pani Hlavacova, i v zivote manzelka pana Munzara. Pravda je, ze se zde objevuji okamziky prehravani. Taky mi trosku nesedely udavane casove udaje. Ale Frantisek Filip proste umel. Za mne pozornych petadevadesat pro

Od úvodu jsem uvažoval, proč komunisté pustili do televize film podle západního dramatika. Záhy jsem to pochopil. Muž závislý na drogách byla dobrá zpráva pro tehdejší představitele státu. Ať lidé vidí, co se tam v té hrozné USA děje. Dílo je zajímavá psychologická hra o vztazích v rodině poznamenaných drogami, ale i tak trochu složitým manželským životem. Jenže já si nemůžu pomoct, některé herecké výkony působily trochu přehrávaně. Kulisy celkově nebyly špatné, i když malinko jednotvárné, ale je těžké předstírat americký bejvák, když v něm máte dekorace typické pro naši vlast. Stejně tak se občas některé postavy chovaly podivně. Ptám se například, proč nevolali Munzarovi doktora hned po začátku záchvatu? Jinak to byl ale docela zajímavý herecký duel legend, které pospolu nebyli často vidět.

Tati, já jsem hadrák!Realistická studie amerického prostředí vyniká nejen psychologickou pronikavostí a citlivostí, ale i kritickým sociálním aspektem. V postavě autoritativního otce ztělesnil Jan Pivec, herec, který byl tehdy již nepochopitelně odepsán a umlčen, umělecky silný typ maloměšťáckého sobce a (skrytého) rodinného tyrana, který zneužívá svého svrchovaného postavení a ničí kolem sebe všechny lidské vztahy. Vedle vynikajícího Luďka Munzara, Petra Haničince a Jany Hlaváčové je to herec, jakých se nám v současnosti nedostává. Neměli bychom zapomínat na staré bardy a šmahem je odmítat jako přežité, jejich étos se totiž stále jeví jako funkční kontrast k současnému (ne)umění.

Dneska jsem tento film náhodou chytla v televizi. Bohužel mě to vůbec nevzalo a místy jsem si říkala to snad není možný, že to takhle natočili. Pro mě otřesně podané a pojaté. Munzar jako feťák albsolutně nevěrohodný a tohle pojetí absurdní a směšné a absťáky Munzara otřes křečovité no hrůza. Že to byl poslední film pana Pivce jsem nevěděla, ale jen díky němu jsem to dokoukala. Kdybych tento film propásna nic by se nestalo.

"Jsem hadrák, tati já jsem hadrák".V okamžiku, kdy Luděk Munzar těmito slovy prozrazuje svému otci v podání Jana Pivce, že bere drogy, jsem si vzpomněl, že jsem už někdy dávno tento film určitě viděl. Ani tehdy ani teď mě nikterak výrazně nezasáhl, ač v něm hrají samí skvělí herci. Nevím, zda to bylo tím, že to herectví většiny z nich bylo místy až trošku přepjaté, nebo za to mohla poněkud delší stopáž. A v neposlední řadě platí, že téma drogové závislosti není z těch, které bych měl ve filmu v přílišné oblibě.