Jedenácté přikázání (1935)

Crazy komedie vhodná na Silvestra, a to nejen proto, že začíná během silvestrovských oslav a zasněžené noci. Divadelní charakter tohoto filmu, který se nemusí některým divákům trefit do vkusu, je dán tím, že se jedná o adaptaci divadelní hry. Osobně bych ji přirovnala spíše k bláznivým záležitostem, jako je Feydeauův Brouk v hlavě, než ke klasickým romantickým veselohrám první republiky. Bizarní situace do níž se hrdina dostane na začátku, je vpravdě komická, ovšem následek jeho nerozvážného slibu staromládenectví a čím dál větší zmatek a potíže způsobené jednou lží jsou ještě lepší. Haas dobrý jako vždy, jakkoli mne v tomto snímku více než svým hereckým umem, na který jsem již zvyklá, překvapil v závěru svým nádherně lehkým tanečním krokem. Štěpničková mu pak zdatně sekunduje jako asi jeho druhá nejlepší mladá partnerka po Ferbasové. Nejvíce mě ovšem bavily vedlejší postavy. A tentokrát to kupodivu nebyl Trégl, jenž si střihl daleko lepší role ve filmech jako U pokladny stál či Ať žije nebožtík, ale spíše tradičně výborný domnělý otec Plachta, jehož nezapomenutelné slaňování tu zmínili již mnozí jiní, a neméně výborný skutečný otec Pištěk, který je ve snaze udat konečně své dcery ochotný využít k tomu účelu v podstatě kohokoli, kdo se nachomýtne a požádá je o ruku, nebo ani nepožádá, ale jde, chudák, prostě jen okolo. Ještě štěstí, že je tu Haas c. a k. notářem, jinak kdo ví, jak by to s ním dopadlo. (To mi trochu připomíná dotaz v Rozpuštěný a vypuštěný: ,, Jste pod penzí?") Atmosféra starého mocnářství je věrohodná, na rozdíl od jiných recenzentů mi seděla i hudba v podobě krásných a slavných operetních melodií z Offenbachova Orfea v podsvětí (např. kankán) či Nedbalovy Polské krve (viz melodie árie Blondýnky krásné přetextovaná Karlem Hašlerem a využitá v refrénu písně Ať žije nové století), jakož i árií z našeho národního klenotu v podobě Smetanovy opery Prodaná nevěsta (Věrné milování, Proč bychom se netěšili), které ji výborně dokreslují. I ta variace na rakousko-uherskou hymnu při vyhazování hejtmana oknem sem výborně pasuje. Nemám v podstatě co vytknout. Jedna z nejlepších komedií s Haasem, ač je zároveň ve srovnáním s množstvím profláklejších prvorepublikových kusů poněkud opomíjená, snad až zapomenutá. Mne i mou rodinu po nějakých třiceti letech od prvního shlédnutí pobavila, a proto udílím plný počet bodů. Jinak jmenovat se Eližběta Vaňousová nebo mít příbuzné, kteří hned ráno po svatební noci přijedou na návštěvu, aby se nám s manželem pletli pod nohy, asi bych si hodila mašli. A myslím, že i bez snáře bych věděla, že ,, Šváby po stěně běhati viděti značí mrzutosti v domácnosti."

Kouzelná komedie s Hugo Haasem jako starým mládencem, který se díky náhodě dobře ožení a musí svou manželku zapřít. Pokud člověk nečeká gejzíry komiky, ale nechá vše plynout, bude se dobře bavit. Ničeho tu není nedostatek ani přehršel. A Jiřina Štěpničková byla jako moudrá novomanželka přirozeně sympatická.

Klasická príjemne naivná predvojnová veselohra ponúka príbeh troch priateľov, starých mládencov, ktorí na nový rok začiatku nového storočia zložia prísahu večného staromládenectva. Nehoda a zamilovanosť hlavného hrdinu notára Vobosky vo výbornom podaní Huga Haasa, spôsobí, že sa bláznivým spôsobom ožení. Do toho samozrejme vpadnú jeho kamaráti a tak musí svoju ženu utajovať a vydávať za svoju dcéru. Situáciu zamotá aj nemanželské dieťa jeho priateľa Emanuela Strely, ktorý si ho stotožní s Voboskovou manželkou. Príbeh je sprevádzaný móresmi doby a párom karikatúrnych postáv veliteľa hasičského zboru a pana hejtmana. 65%

Jo, jsem teď přísný, ale už mě to nebaví. Navazuji na komentář Subjektiva. Všechno, co ve filmu je, je už tak neskutečně ohrané. Ano, vím o tom, že je film z roku 1935, ale říkám to se znalostí filmů starších. Hugo Haas hraje už asi podesáté tu samou roli (podruhé teda vyloženě tu samou) a i když je fajn, tak sympatie už u mě ztrácí. Celý film by se vůbec nemusel stát a mohl by kdykoliv skončit, kdyby byť jediná z postav kdykoliv řekla aspoň jednou pravdu a nechovala se jak úplný idiot. Má tohle někdo fakt rád? Já vím, že je to veselohra, ale mně to žádné veselí nečiní. Nejsmutnější je na tom, že od roku 1930 se natočily v Československu asi tak tři filmy, které by nebyly jako Jedenácté přikázaní. Kdyby tohle byl první film, tak je to klidně na tři, možná i na čtyři. Ale to zase ne, na to je to příliš nesnesitelné. Ale když se na ten samý film koukám po padesáté, tak už ne prostě.

Kdo to nemá v srdci, tak je to těžké tomu prominout tu ochotnickou dobovou prvoplánovost a strojenost. Ty vypjaté předramatizované herecké výkony včetně mluveného projevu a zpěvů, to je možné přijmout jen srdcem, nadhledem nebo nostalgií. Je to podobné jako například u aut.  Škoda MB 1000 je dodnes pojem, který je možno mít rád. Kdo tisícovku měl tehdy, tak má možná nostalgické vzpomínky na auto, která připomínalo Porsche, ale které mělo kýble neduhů a vyžadovalo takřka každovíkendovou péči. Příběh a herecké výkony tohoto filmu však zasluhují pochvalu, neboť mají stavbu - na rozdíl od stohů plytkého komediálního sena z období do poloviny 20. století. Jsou filmy z té doby, které která snesou srovnání i v současnosti - například parodie od stejného režiséra (Martin Frič) Pytlákova schovanka (1949).