Hotel Palace (2023)

Hotel Palacev groteskním, karikaturním zlehčení předvádí panoptikum soudobé společnosti, jejímž cílem je především pobavení. Pobavení dělí společnost na ty, kteří pobavení konzumují, a na ty, jež ho poskytují, tj. sloužící. Hlavním prostředkem jsou finance, bohatství, k němuž vede vícero cestiček. Pobavení a starost o "dostatečné" finanční zabezpečení jsou hybateli dění. Polański celkem výstižně postihuje zejména východní část evropského společenství, a tak Rus, Polák a Čech mají svá specifika - Rus je divoký a lačný, Polák poskytuje služby a Čech je balíkem, natahujícím prosebnou ruku. Mezi výrazné postavičky předváděného panoptika patří: šéf hotelu, pobíhající a zařizující ke spokojenosti všech hostů, Hansueli Kopf (Oliver Masucci), se snížením služeb či svého bohatství bojující Bill Crush (Mickey Rourke), stará markýza s čivavou Constance Rose Marie de La Valle (Fanny Ardant), stařičký bohatec Arthur William Dallas III. (John Cleese), jeho mladá a boubelatá žena Magnolia (Bronwyn James), zábavou uvolněný uťáplý bankovní úředník Caspar Tell (Milan Peschel), úspěšný plastický chirurg Lima (Joaquim de Almeida), stará již pornohvězda Bongo (Luca Barbareschi), kufry do sejfu skládající Anton (Alexandr Petrov), otce hledající Vašek z Budějovic (Danny Exnar), ruský velvyslanec (Ilja Volok), či hlavní hotelový recepční Tonino (Fortunato Cerlino).Hotel Palaceje panoptikem (se sklony ke karikatuře) západního společenství a jejich proklamovaných a veřejně uctívaných hodnot. Je to vlastně stylizovaný výsměch s trefnými "invektivy".

Dekadentní groteska s přifouklými obličeji jak od Jean-Pierra Jeuneta, akorát v tomto případě se o onu přifouklost nezasloužily širokoúhlé objektivy, ale plastické operace a celková vyžranost a nabubřelost smetánky, která se rozhodla oslavit příchod nového tisíciletí v noblesním horském rezortu. Různé karikatury a kreatury tu zažívají své malé tragédie, někdo řeší hrozbu Y2K, někdo psí bobky a někdo zase nepovedenou plastiku, přičemž tomu všemu chybí hlavní jednotící příběh, který by jednotlivé scénky držel pohromadě. A vlastně to ani nevadí, protože jednotlivé epizodky jsou dost bizarní a optika, s jakou je na jednotlivé charaktery nahlíženo, dostatečně krutá/upřímná na to, aby se divák začal nudit. Celé to panoptikum opovrženíhodných figur je navíc proklatě zábavně snímáno Polanského dvorním kameramanem Pawlem Edlemanem, jehož práce s barvami dává vyniknout jak pohádkově vánoční atmosféře, tak i nepřirozeným pleťovým tónům nehezky vytuněných a špatně prokrvených boháčů - až to celé působí poměrně zvrhle. Že je vám tahle poťouchlá taškařice zdá být nehodna někoho Polanského formátu? Možná... mně ale alespoň vzdáleně dala vzpomenout na jeho ranný klenot Ples upírů a opravdu jsem se u ní bavil. Je to takový jízlivý, upocený, evropský White Lotus plný oblud, co neumějí stárnout s důstojností (koukám se hlavně na Tebe, Mickey...). Vlastně takový fajnový vánoční film od zlomyslného páprdy, co ho zase jednou chytla nostalgická - časy dříve možná byly jednodušší, nicméně lidská prasata jsou napříč věky pořád stejná.

Humor bol niekedy podarený a niekedy menej, no bavil by som sa, aj keby tu nebol prítomný vôbec. Zaujali ma už schopnosti Olivera Masucciho a jeho tímu. Hotelová logistika sa ukazuje byť fascinujúcim umením tancovať medzi črepinami ľudských osudov. Zabezpečiť izbu či stôl na párty prominentnému hosťovi, ktorý nemá rezerváciu, operatívne odovzdať zase inému boháčovi živého tučniaka, keď ho práve nečakane priviezli kuriéri, upratať naivnú českú rodinu na bizarnej návšteve hoci aj do priestorov diskotéky, kým tam ešte nie je rušno, zahladiť stopy po chúlostivom úmrtí, atď. Toto by bola silná káva aj pre Wolfa z Pulp Fiction. A že on má kávu rád. Keď už odkazujem na iné filmy, potešila narážka na Chinatown. Trochu sklamanie priniesol len John Cleese. Plastické obludárium luxus, včítane Mickeyho Rourkea. Keď vidím nízke hodnotenia, napadá mi porovnať tunajší gýčový záber na vchod do hotela a následnú titulkovú sekvenciu s "malebnou" panorámou jeho zasneženej budovy s filmami TV Doma alebo Netflixovskými vianočnými komédiami. Sú to počiny bez duše, ktoré celé pôsobia ako ten jeden pohľad na červený koberec, sneh, parohy a zlaté svetielka. Zatiaľ čo 90-ročný Polański splodil hravý a energický žánrový kokteil, ktorý sa podáva tu a teraz. Účet stačí platiť na recepcii, t.j. pri sumarizovaní režisérovej tvorby, kedy s vami možno trochu cukne, ak uvidíte 4* Hotel, ktorý zároveň svieti modrou farbou. Jemu by však červená ani neslušala, na to je až moc podvratný. A Rusov tam bolo aj tak dosť. Mimochodom, irónia s nástupom Putina k moci, z ktorej vo svetle dlhodobo súčasných udalostí mrazí, sa dá pokladať za krásny bonmot.

Nenapadlo by mě, že budu takto nízce hodnotit nějaký film od Romana Polańskeho, kdy si ještě navrch říkám, zda i ty 2* už nejsou zbytečným nadhodnocováním. Fakt je ale, že párkrát mě snímek i celkem pobavil (hlavně ze začátku a později u konverzace nad počítačovými systémy nebo patálií s elegantní mrtvolou ve výtahu), Oliver Masucci byl jako hoteliér fajn a kamera s bohatou výpravou a sněhovými scenériemi má své kouzlo. Jako když se zpětně k některým scénám vracím (zejména to spojení scén, jak se pejsek vykadil na kobereček v luxusní sprše, zatímco těsně před tím jeho panička zvrací z auta), přijde mi to jako „zábavný“ kuriózní bizár, jenže během sledování jsem se u série všech často primitivních, hulvátských až vyloženě fekálních gagů nebavil a spíše bojoval s pocitem zoufalosti. Jakkoliv byly různě bizarní náměty typické pro Polańskeho už od některých černobílých šedesátkových filmů a také už jsem měl tu čest i s některými jeho novějšími komediálními počiny, po jakých mě něco podobného nemuselo ani příliš překvapit (Bůh masakrus jednou „legendární“ scénou, povídka vChacun son cinéma), párkrát jsem tu stejně zůstal zaražen, kam až po dovršení devadesátky je kdysi velký režisér schopen klesnout. Za mě tedy řádný úlet, akorát nejen pro absenci souvislejší dějové linie mě chytl mnohem míň, než jsem během prvních pár slibných minut doufal.[40%]

Nepochopili jste to. Jde o politickou satiru. Je to alegorie Západu po 90. roce do teď. Navazuje naGrandhotel Budapešť, který navazuje naTančírnu, ale zabývá se jiným obdobím dějin. Je to o neschopnosti současných elit spravovat veřejné věci. Máme zde archetyp Trump/Johnson. Slovany, kteří se náhle objeví zpoza železné opony a chtějí být bráni vážně (sedět u evropského stolu), ale nakonec skončí jako uprchlíci (alespoň v teple a nakrmení), nebo tiše slouží rozmarům elit. Je zde archetyp agilního západního člověka (plastický chirurg), který se zajímá o blaho druhých, ale je schopen uvažovat pouze v rámci své bubliny jak sociální, tak i intelektuální. Jsou zde Rusové na západě, které karikovat prostě nebylo nutné. Je zde obyčejný západní člověk, kterému občas elity přihrají nějaký ten večírek, ze kterého se on potom může zbláznit. Jsou zde archetypy západní vyšší třídy, které se starají jen o prachy, své mazlíčky a plastické operace. Je zde archetyp opilého návštěvníka, který přichází k euroatlantickému stolu (Fini a Švédové, kterým se nedaří vstoupit do NATO?), nicméně k němu nepatří a je odmítnut. Je zde archetyp nejvyššího správce, Merkelová/Scholz (ředitel hotelu). Člověk, který v zásadě dobře dělá svoji práci, ale stará se výhradně o ni samu, takže mu unikají širší souvislosti. Uniká mu nástup nové hrozby, která je ve filmu zachycená dokumentárně na televizních obrazovkách. Mrazivé. Další Polanského masterpiece.