Venuše v kožichu (2013)

"V ženském objetí nebudete nikdy v bezpečí. U žádné ženy..."Na téhle konverzačce je fascinující to, jak osciluje na hraně mezi divadelním kusem (zkouškou představení) a reálným vztahem režiséra a herečky. Zvláště v druhé části si člověk občas nevyhne jistému znejistění, zda ještě stále sleduje nevinou zkoušku nebo jde už o životní realitu. Dialog mezi oběma  protagonisty zaujme svou živelností a postupující erotickou svůdností. Zvláště Emmanuelle Seigner se na divadelní scéně pohybuje s obdivuhodnou živočišností.

Jako experiment jeVenuše v kožichupozoruhodná už tím hodně osobním autorským nápadem, kdy mužský protagonista (Mathieu Amalric) vzhledově až nápadně evokuje samotného Romana Polańskeho, zatímco jeho dobrovolnou oběť ve hře během divadelní zkoušky ztvárňuje Polańskeho reálná manželka Emmanuelle Seigner. Celovečerní, živelně rozehraný dialog dvou herců vedle divadelního prostředí jistě zaujme i četnými proměnami vztahu muže a ženy uprostřed rozpuku vášně. Také ono časté divákovo znejistění, zda se ve vybraných momentech pořád jedná o zkoušku, nebo zda již manipulativní hra současně prochází do rozvíjení reálného vztahu režiséra a herečky, je působivé a madam Seigner i přes trochu již vyšší věk umí pořád předvádět nejen svůdný erotický půvab. Jsme na divadle, takže oproti klasickému filmu mě neměl šanci rozhodit ani bizarní závěr, když je vše tak viditelně s decentností stylizované. A kdesi v tom, že je to všechno pouze „jako“ a snad nic mě tedy ani z těch úchylných motivů nevyvedlo z míry, asi částečně vězí problém... hlouběji ta hříčka ke mně nepronikla. Spíše bylo pro mě jen zajímavé takto pojatý snímek sledovat, než abych se dočkal velkého zážitku a v případě reprízy tak raději sáhnu z režisérových děl např. poHořkém měsíci(na který si zde skrze herečku i více dialogů a otevřených témat nešlo nevzpomenout) a ač je mi sympatické, že si i tak proslulý režisér jako Polański si občas směle odskočí k podobně malým osobitým projektům, víc než třemi vlažnějšími hvězdičkami toto metadivadlo ve filmu asi neocením.[60%]

V sugestívnom tóne príjemne natočené, poňaté neklasicky vídaným štýlom, ktorý sa už sám o sebe pričiňuje o prvotnú zaujateľnosť. Takéto sólo konverzačky sú raz za čas fajn, ale musia mať viac než dobrý scenár, a to La Vénus à la fourrure určite má, len tomu chýbajú prvky, ktoré by z toho robili nezabudnuteľnú záležitosť typuCarnage. Zväčša sa to vlečie monotónne jedným tempom bez nejakých výraznejších aspektov, ktoré by celok dotvárali do nutnej roviny pre vyššiu funkčnosť efektu, o ktorý sa tak usilovne pokúša. Skôr 3,5*, ale nerád zaokruhľujem nadol, leboPolańskihorukopis milujem a tu je stále lahodný.

Nečekaně zábavná metafikční hříčka, která na začátku vůbec nedává tušit, jakým směrem se bude vyvíjet a závratně kolik bude mít vrstev. Hlavní zásluhy za umělecký účin jdou samozřejmě za autorem stejnojmenné divadelní hry (potažmo též trochu i za samotným von Sacher-Masochem), nicméně způsob, jakým Polański tuto divadelní látku převedl do filmového tvaru, jsem osobně shledal zcela fascinující, a mimořádně šťastné též bylo obsazení role Vandy jeho manželkou, která zde ve svých tehdejších 46 letech předvedla ohromující hereckou kreaci, která má v sobě mnohé z o 21 let mladší Mimi ze snímkuHořký měsíc, ale k tomu čerpá z bezedného rezervováru životní protřelosti a typicky francouzské rafinovanosti. Desplatův příjemný občasný hudební podkres je pak jen delikátní třešničkou na dortu tohoto výjimečného filmu, kolem kterého jsem roky chodil netuše, jaké kvality skrývá. Uváží-li člověk, že to Polański natočil v pokročilém věku 80 let, nelze než smeknout - a závidět mu, jakou výjimečnou ženu má po svém boku.

"Ošeň se s medfítkem mýfalem..." No ty vole krávo... Ne, že bych o Polańském pochyboval, ale celovečerák jen se dvěma postavami. Páni. To jede a jiskří, že by to utáhlo středně velké krajské město. A Emmanuelle, konečně v plné polní a na doraz. Konečně ze sebe vydala všechno. "Je to sex a třídní boj."