Horrors of the Black Museum (1959)

Veľmi zvláštna kriminálka, kde sa pomerne skoro dozvedáme, kto je vrah a postupne sa dozvedáme aj jeho motiváciu. Nie je to príliš presvedčivé, rovnako, ako nie je príliš presvedčivá práca polície. Tá sa tu pre istotu vyskytuje iba v nevyhnutných prípadoch a diváka občas napadne, že prípad by mohla vyriešiť oveľa skôr. Snímke by prospelo skôr čiernobiele prevedenie, takto nefunguje dostatočne ani pokus o hutnú, hororovú atmosféru. Je to ale krátke a pomerne svižné a vrah je na obrazovke skoro neustále, pričom občas pôsobí ako paródia na sériových vrahov. 50%

Nie horor, ale krimi-triler s temnejšou atmosférou, v ktorom je páchateľ až príliš skoro rozpoznazeľný. Film spadá ešte do doby, kedy ženy vrieskali aj pri bežnej vražde či náznaku krvi a všetko sa dopodrobna vysvetľuje, obsahuje tiež dosť alogizmov - hlavne v závere, keď chlapík kričí pred všetkými na políciu, aby už konečne "vraha" odbachli. Nieže by sa jednalo o nudu, to nie, patričná stopáž a atmosféra to ani veľmi nedovolia, ale dnes pôsobí tento triler svojím spracovaním už dosť zastaralo.

Criminal Mastermind a jeho krpatý Quasimodo terorizujú okolie v snímku, ktorý našťastie trvá zhruba hodinku štvrť, pretože mať to čo i len o 5 minút viac, ide to do hnoja. Ako ostatný komentujúci píšu, je to vlastne jedna veľká nuda, ktorá baví niečim iným, čím pôvodne mala, ale chválim peknú širokoúhlu kameru, ktorá nieje vôbec averzná voči obstojným záberom.

Spíše kriminální drama s dobovými hororovými prvky má sice solidní herecké obsazení, M. Gough je ve své slizké roli výborný, ale chybí mu atmosféra a tajemno, které by Londýn rozhodně dokázal nabídnout. Úvodní scéna s dalekohledem je skvělá, jenže dál už se příběh táhne a ztroskotává na nekonečné užvaněnosti. O nějakém gore nemůže být samozřejmě téměř řeč, ve své době byl ale film i tak dost odvážný. Asi nejpůsobivější, byť bez klíčového záběru, je gilotina. A zatímco chlapeček během výslechu v domě viděl důležitou postavu, policista, podpořen matkou kluka, mu neuvěří, což stojí další životy. Muzeum voskových figurín ne, anžto mrtvoly jsou ponechávány na místech vraždy, Dr. Jekyll  a pan Hyde jsou zmíněny přímo Bancroftem, kdyby divák náhodou nevěděl. Snímek, na němž hodně zahlodal zub času.(04.12.2022)

Zajímavá variace na Jekylla a Hydea (přímo ve filmu zmiňované) a Muzeum voskových figurín. Byl to nový styl, který se začal do filmu prosazovat, co je na filmu nejzajímavější (a po pravdě, asi to jediné zajímavé) - otevřeně zobrazené vraždy jsou velmi zajímavé a poskytují osvěžující vzrušení do jinak cudných hororů této éry. Nůž zapíchnutý do ženského hrudníku, vražedný dalekohled, gilotina v posteli, chlapík zabitý a následně rozpuštěný (a zřejmě i vypuštěný). Bohužel snímek stále naráží na dobové filmové potíže - dlouhá a zbytečná ukecanost, naivita (zřetelná zejména v závěru), v dlouhých pasážích, kde se nic moc neděje, je to celkem nuda. Ale zajímavý nápad spojit surové vraždy s hudebním podkresem tehdy populární hudby je vynikající: to jsou ty radosti, které dělají obyčejný film zábavnějším.(07.07.2014)