Hanno cambiato faccia (1971)

Filmy o mužích, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitnou v roli pečovatelů o malé dítě, patří dodnes k oblíbeným komediálním motivům světové kinematografie. Jenže jak ukazuje tento klasický snímek, nápad spojit mužskou nepraktičnost s dětskou bezbranností se na českém filmovém plátně objevil už ve třicátých letech. Zelenou mu tehdy dal Hugo Haas jako autor scénáře, herec i režisér v jedné osobě, který spojil síly s režisérem Josefem Alfredem Holmanem, pro něhož šlo o první hraný film. Výsledek není bláznivou fraškou ve stylu pozdějších dekád, ale spíše laskavou veselohrou, která i po letech působí svěže a civilně. Haas zde znovu uplatňuje svůj typický konverzační styl, založený na jemném humoru, situační přesnosti a dobře odpozorovaných charakterech. Výraznou pozornost na sebe strhává také Adina Mandlová, která zde poprvé vystupuje jako moderní, sebevědomá mladá žena s psychologickou hloubkou i půvabem. Pod povrchem odlehčeného tónu se však skrývá i výchovné poselství. Film citlivě zobrazuje životní realitu ženských domovů třicátých let a především sílu kolektivní solidarity, která se nerodí snadno, ale o to víc hřeje, když se naplní. Děj přitom nevnucuje morální ponaučení. Spíše nechává diváka, aby si k tomu došel sám. Výsledkem je komediální drama s jemným sentimentem, které dokáže pobavit, ale i přimět k zamyšlení. A Hugo Haas? Ten se tímto filmem trefil do černého. S nadhledem, lidskostí i nadčasovým šarmem.

Mohlo by to byť silnejšie, pretože gotická a jesenná atmosféra je spočiatku perfektná, blúdenie vyludnenou dedinou, sídlo v hmle, parádna hudba a polonahá stopárka... Super. Chvíľu to drží pokope aj s tou kritikou konzumného života, ale neskôr sa tie dva časti začnú akosi rozpadať a hlavne lepšej gotiky výrazne ubudne. Škoda, ale aj tak ide o zaujímavý a nevšedný film.

Podzim, mlha, horská vesnička s mlčícími obyvateli, starobylý park a moderní vila se skvělými interiéry, jak to snad umějí jen Italově. A přesto všechno jsem v tom více než horor viděl společenskou satiru na konzumní společnost a kapitalismus, který už mají západní země překonaný, jen my se v něm pořád tak nějak plácáme. Kromě nábytku či sprchy vykřikujících reklamní slogany pobavily asi nejvíce vzdychající terče po zásahu. Že se inženýrský boss jmenuje Nosferatu, jaksi neznamená, že by mělo jít automaticky o variaci na Draculu. Ale je fakt, že to vysávání podřízených tu je a scénka s Laura byla nakonec i zbytečná. Výborná hudba, skvělá kamera, solidní herecké obsazení. Jen od jistého momentu jsem měl pocit, jako bych sledoval Emilia Larga, a tak jsem čekal, zda se někde z mlhy nevynoří Bond. Každopádně jsem dle hodnocení čekal větší nářez. Bohužel, atmosféra jen místy, napětí ještě méně a strašidelnost chybí úplně. Tentokrát mne moje oblíbená podivná Itálie zklamala...

Oceňuji nápad a atmosféru první poloviny filmu, když se ale děj překlopil do nepřetržité proti-kapitalistické agitky, je to trochu... naivní a nudné. Samozřejmě, pokud si libujete v satirách konzumní společnosti všeho druhu, či máte v oblibě spiklenecké teorie o světě, ovládaném všemocnými korporacemi - pak asi vypálíte pět hvězd bez přemýšlení, čistě pro to sebeuspokojení "já vám to říkal". Občas se tu najdou zajímavé momenty (hlídací fiaty, reklama na LSD), ale pokud jde o horrorovou atmosféru, tak ta s nástupem upírského schůzování definitivně mizí. Bohužel. Extra bod pak dávám za hudbu.

Prorocké dílo ve formě upírského hororu. Namísto temně romantické povídačky o krvesavci je zde noční můra, jejíž realizaci ale vidíme nyní v přímém přenosu. Ing. Nosferatu (skvěle vybraný Adolfo Celi), jako hlava korporace, vysává celou zemi. A mluví jen řečí marketingu. Ty techniky vysávání, které zde využívá, jsou již nějaký pátek zde – neodbytná mozek vymývající vlezlá reklama, která má zasáhnout i nejmenší (nynější děti jsou zítřejší specializovaní konzumenti), reklama, která využije cokoli – i protisystémová revoluční hesla (kup si svou revoltu). Zboží jako fetiš a symbol statutu. Nejlepší pasáží je zasedání správní rady koncernu Nosferatu, kde ve správní radě vedle technokratů i nonkonformní intelektuál či biskup – všechny lze použít. A zaměstnance pomocí všude slídících kamer je nutno fízlovat, aby nečetli či se nemilovali. Hlavní hrdina uzamčený v moderní neosobní architektuře Nosferatovy vily nemá šanci k úniku, nepomůžou mu zlá tušení, vlastní pozorování, viditelný strach vesničanů, varování venkovského kněze. Korporace má všechno zajištěno, má koupený tisk, policii, soudy, a své zastánce si vychovává a korumpuje od narození - a ostatní zlomí či zlikviduje.