Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (2021)

Během filmu jsem stihla - uklidit byt, vypucovat kuchyň a koupelnu, uvařit večeři, sníst večeři, vyprat prádlo, pověsit prádlo a umýt si hlavu.... a to vše od cca půlky filmu, protože mě to fakt ale fakt nebavilo a neoslovilo. Vidět to v kině, asi lezu po stěně.... Jedna umouněná hvězda za obsazení, klasický Andersonovský vizuál a za snahu.

Wes Anderson zastává názor, že potřebujete alespoň dva nápady, aby vznikl film. V případě French Dispatch máme hned tři: antologii, inspiraci Francií a časopisem New Yorker. Ve filmu se Anderson vyznává z hluboké lásky k psanému slovu a žurnalismu, zejména pak k redakci slavného amerického týdeníku The New Yorker. Jedná se, jak uvádí i popisek filmu, o milostné psaní redakcím - a my víme, že redakce obvykle dostávají jen žlučovité dopisy a výhružky smrtí, popřípadě žalobou. Je to film, který kloubí snoubí výtvarný perfekcionismus (symetrické aranžmá mizanscény, dojem dvojrozměrnosti, výraznou barevnost), ne který jsme u Wesových filmů zvyklí, s akčním spádem Grandhotelu Budapešť a melancholickým oparem Života pod vodou. Ostatně, i zde se nám dostává skupinky dobrodruhů, vždyť dělát noviny není než dobrodružný podnik.  Howitzer, který francouzskou pobočku listu založil a usadil ve Francii, ve smyšleném, ironicky nazvaném městě Ennui-sur-Blasé (Nuda na Apatii) řídí své noviny v typicky blazeované atmosféře francouzských kaváren a povlovnosti. Jeho název evokuje zahálku evropského dandyho a flâneura devatenáctého století. Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Nostalgie se ve filmové řeči často projevuje černobíle – ale u Wese Andersona hýří barvami.  Wesovy filmy jsou o snění a o konci dětství, proto mu tak učaroval Zweigův Svět včerejška, kniha o konci dospělého snění. Wesův styl napodobuje kde kdo včetně náhodných uživatelů tiktoku hrajících si s andersonovskými filtry, ale nedostává se mu plného uznání jako scenáristy a literáta, ačkoliv ukazuje velké pochopení pro román mdoerny. „Jen se pokuste, aby to vypadalo, že jste to tak napsal schválně,“ radí šéfredaktor s tváří Billa Murrayho své redakci. Je to zásada pro autory přívětivá, podobně jako jeho neochota krátit články a nutit autory dodržovat uzávěrky. Howitzer tak v mnohém představuje ideál každého psavce a Anderson projevuje vedle literárních vloh i smysl pro estetiku a pravidla žurnálu.  Wes Anderson se zde uchyluje se k možná ještě komplikovanější narativní kompozici než v Grandhotelu Budapešť. Tentokrát se nevstupuje do hlubších sfér paměti, ale zůstává se na povrchu stránky. Anderson totiž celý snímek strukturuje podobně jako žurnál s různými články a rubrikami a vytváří prvotřídní povídkový film s propojenou časopiseckou dramaturgií. Jedním z rámů snímku je úvodní smrt dlouholetého šéfredaktora, druhou pak poslední vydání listu samotného, číslo-pohrobek. Nejen o rozloučení s šéfredaktorem je Francouzská depeše, která působí též jako dopis na rozloučenou za tištěnými deníky a periodiky. Je to dopis srdečný, který možná zanedlouho nebude kam doručit.

trosku se v te vizualni zaplave ztraci srdce. Respektive, receno jinak, je to sterilni. Ten styl sam o sobe funguje, porad je to super podivana. Na rozdil od The Grand Budapest to trochu postrada ten kontakt se surovym realnym svetem. Tam, kde styl - jak Andersonuv tak Gustava H. - se delo to nejzajimavejsi. Tady se nic takoveho nedeje, a cele je to prilis snove a papirove, vcetne tech lidi.

U Andersona viem že môžem očakávať kvalitnú výpravu a strih. Hercov, v menšich či väčších rolách, tak známych že u každého hneď viem meno. V lepšom prípade z nich aj vymáčkne zaujímavé kreácie a opantaný obrazom sa tak nechám unášať zvláštnou originalitou. Teraz to vyšlo tak na polovicu. Poviedkový formát až tak nesadol, no opäť film vyzerá skvelo. Každý príbeh ma svojim spôsobom bavil, jeden skončil, prišiel druhý a opäť začíname od nuly a dlho trvá kým sa do toho dostanem. Milion nápadov a pochybujem že som pobral viac ako 30 percent z nich tak ako bolo zamýšlané. Miestami uťahané, miestami zrýchlené. Znie to divne ale naozaj som to tak cítil. Celkovo sa tu moc bije kreativita a slabší scenár. Vlastne ani nemám nutkanie film niekomu odporučiť čo tiež o niečom svedčí. Rozporuplný zážitok.

Hrôza. Nezaujímavé poviedky, v ktorých sa dej dávkuje tak nepretržite a dementne, že sa ani nedá sledovať čo sa deje. Film nemá skoro žiadny ucelený príbeh, len jedna groteskná scénka za druhou. Vo svojich jednotlivostiach a izolovane má film klasicky Andersonovsky fantastické a nápadité prvky, ale ako celok je to des. A do toho tie groteskné herecké výkony, tie ma fakt s*ali. Jediné čo ma bavilo bola poviedka o maliarovi.