Grandhotel Budapešť (2014)

Hravý, vtipný, groteskní barevný film o příběhu jednoho uprchlíka a jeho šéfa, míšený dramatem o několika lidských osudech. Wes Anderson má svůj specifický styl a s tímhle dílem to hraje parádně. Příběh je super, ale ta forma a vizuály tady pro mě hrají to opravdové pré- barevné kulisy, kamera, pohyby…kouká se na to tak hezky- geniální. Mezi filmy podobného žánru je to za mě unikát a zaslouží si 5*, jděte se podívat!

Grandhotel Budapešť se nachází ve fiktivním městě Nebelsbad uvnitř fiktivního státu Zubrowka, který je jakýmsi amalgámem střední Evropy. Je to dílem Rakouské císařství, dílem Budapešť, Vídeň, Karlovy Vary i Praha. Má ten nepostižitelný kulturní mix země pod rakouskou nadvládou, její gentlemanství i konečnost. Z Rakouska si odnáší motiv slavných dezertů v podobě pekárny Mendl, kavárny, všudypřítomnou němčinu, lyžování i smysl pro poctivou úředničinu – ostatně nedodržení řádného postupu v případě závěti spouští celou zápletku, nerespektování úřední listiny při pasové kontrole pak značí konec a vrhá svět do nepořádku a války. Z Uherska přebírá aristokratické vystupování, z Čech karlovarské panorama, hotel Pupp a barokní fasády. A ze střední Evropy jako takové tragický osud. Anderson je tvůrce, který je spojován s jasně rozpoznatelným (a pro mnohé únavným) vizuálním stylem, sestávajícím z optické dvojrozměrnosti, pastelových barev a geometrických pohybů kamery a celkovou artificialitou. Jenže upozaděn zůstává fakt, že Anderson je tvůrce poměrně temných, tragických vizí. A že je jeho vizuál podpořen scénářem vysoké literární úrovně. Anderson zde čerpá z evropské literatury v tónu i dikci, tématem i atmosférou a staví artificialitu na odiv. Vycházeje z literární tradice evropské moderny, konkrétně německé a vůbec středoevropské literatury, režisér přiznává, že se inspiruje nanejvýš elegantním způsobem, jakým Stefan Zweig rámoval své příběhy. Spolu s Francouzskou depeší je to rovněž film s nejsložitější strukturou, příběh ukrytý v příběhu uvnitř příběhu. A nesmírně elegantní je i herecký výraz Ralpha Fiennese v jeho, nebojím se říci, nejlepší roli.  Grandhotel Budapešť je esenciální Andersonovo dílo i proto, že na první pohled působí sladce, ale třímají v něm hluboký smutek i předzvěst války, utrpení a konce jistého stylu života. Jelikož se jedná o zemi smyšlenou, dovoluje si Anderson kombinovat v Zubrowce období před první i druhou světovou válkou do historicky nepřesné, leč atmosféricky rozpoznatelné směsi předznamenávající blížící se pochod tragédií a totalitarismů, které postihly střední Evropu. Podobně jako v případě Zweigova Světa včerejška je to Evropa idealizovaná, Evropa, která nikdy neexistovala, a přesto byla ztracena.

My dvaja s Wesom sa nemusíme. Ale tentoraz ma ten film reálne bavil, aj keď je vlastne strašne infantilný ale tá kanonáda hviezd a  obrazových nápadov naozaj stojí za to. Anderson je ako vždy vizuálne výborný, búra kompozičné pravidlá obrazu a má tradične pastelový colorgrading. Len rovnako ako obvykle ten scenár, akokoľvek tentokrát vlastne dynamický, je vlastne taký nejaký infantilný a neumožňuje mi napojiť sa na schematické, akokoľvek netradičné postavy. 8/10

Wes Anderson je prostě Wes Anderson, jeho film poznáte podle stylu kdykoliv. Zároveň to nikdy nenudí, a je to, i přes opakující se šablony, pokaždé nápadité. Bavily mě v tom ti slavní herci v malých rolích. Každý z nich dostal prostor vyniknout. Celé to je ale krásně ucelené, zapadá to. Té kreace a určitého bláznovství je tam přesně odměřená porce.

Místy moc, místy příliš, místy ne. Takový koktejl, do kterého je smícháno něco z Karla Zemana, něco z Monthypythonů, něco z Tajemství hradu v Karpatech, něco z Vraždy v Orient expresu a něco ze starých kabaretů... Celek kupodivu drží pohromadě, ale já sama na tak velké střídání chutí asi nejsem dostatečně těhotná.