Nejhorší člověk na světě (2021)

Tak novější počin režiséra Joachima Triera s názvem Citová hodnota se mi trefil do nálady jako málokteré drama za poslední dekádu. Možná mě prostě více zaujal ten vztah otec-dcery než v porovnání vztahové strasti hlavní hrdinky z Nejhoršího člověka ne světě. Ale neberte mě nějak špatně. Stále se jedná o slušný kinematografický počin, kde zejména Renate Reinsve září. Tahle herečka do vínku dostala velký talent. Nesmírně autentický výkon po všech myslitelných stránkách. Ale příběh mě tolik nezaháčkoval. Scénář též vskutku nenápaditý. Naštěstí výsledný dojem zachránila poslední melancholická 20minutovka, která ždíme emoce. A to dost intenzivně. Takže jak říkám. Obstojná filmařina. Nic víc, nic míň. Za mě dávám 6,5/10

Ze tří (těch aktuálně novějších) filmů Joachima Triera, co jsem viděl, se mi tahle mnohdy odlehčená procházka životem s nevyzpytatelnou Julií líbila určitě nejvíc. Hlavní hrdinka sice zprvu působí docela na zabití, nepříjemně svou vtíravostí a vědomým či nevědomým ubližováním lidem ve svém okolí, přesto se od provokativního laškování s novým milencem stalo, že mě začala svými excesy přímo bavit... nejdřív s choulostivě trapnými pocity, časem i úpřimněji, abych si k ní nakonec přeci cestu našel a vnímal v jejím dosavadním chování především neustálé životní hledání sebe sama ze strany někoho, kdo tím „nejhorším člověkem“ zdaleka vůbec nemusí být. Nuda s Julií rozhodně nehrozila, ze skvělé Renate Reinsve v hlavní roli sálala často živoucí energie a samotný film mě dokázal bavit na různých úrovních: od vtipných formálních nápadů a prací s dělením na kapitoly a jejich názvy, přes hravě civilní dialogy a otevírání ožehavých témat v nečekanou chvíli až po řadu celkem kuriózních příhod a dílčích zápletek. Když Julie úspěšně zastavila čas, aby doběhla za zvoleným milencem a vše kolem trpělivě začalo stát bez pohnutí, jakoby neexistovalo, konal se určitě jeden z nejkouzelnějších a značně ikonických momentů této neobvykle hořké romantické komedie... byť nutno dodat, že odrážením Juliiny povahy může i tato scéna vyznít opět docela podvratně. S novým zvratem v životě jednoho z partnerů přišlo v poslední půlhodině i dost silné, uzemňující vyvrcholení a tak jediné výraznější zklamání přinesl až poněkud zvláštně nejasný a otevřený epilog.[80%]

Chytrá studentka, která mohla vystudovat, cokoliv, přesto tak nějak uvízla v životě, prožila dva velké rozdílné vztahy, které skončily stejnou prázdnotou. Výborně zahrané. Utekl jim však závěr, zbytečně patetický a následně ještě náhodný. Nejvíc oceňují zastavení v čase před rozchodem či ztvárnění pocitů při lysohlávkovém opojení, stejně jako vyčítání druhému příteli, že nemíří za větším cílem.

Milenialove, kteří nechtějí najít své místo na světě. Renatě Reinsve umí v jedné scéně vystihnout řadu pocitu. Hraje pošetilou třicetiletou experimentátorku se svým zivotem, vyznavačku osobní svobody Julii. Mění partnery i své zaměstnání. Buď se na ni od zacatku napojite, nebo ji budete nenávidět. Není prvoplánova kráska , ale má své kouzlo. Žánrově se film pohybuje na pomezí mezi romantickou komedii a vztahovým dramatem. První půlka má poetickou nadsázku ,druhá je pomalejší a ztěžklá. Zaujmou vás dialogy. Julie si s o deset let starším ctyricatnikem rozumí na partnerské úrovni, ale děti odmítá. Objeví se témata hranice nevěry, pohledy na štěstí, na patriarchát, na který ale názor neuvidíte. ...Přebírá logicky přátelé svého partnera, protože opačné by se on znemožnil a v doslovně scéně zastavila čas,zatímco on chce jít dál. Viděl jsem v Krakove při veřejném večerním  promítání na náměstí před Hlavním nádražím a obchodním domem Galeria, kde jsme diváci leželi na lehátkách.

Citlivá a umělecky hezky podaná generační výpověď mileniálky, která neví, co se sebou, nemá žádné zvlástní ambice a cíle, vznáší se v prázdném prostoru uprostřed roztříštěného světa a nemá se čeho a koho chytit, a při tom všem má pocit, že je pozadu. Řekla bych, že je to docela výstižné ztvárnění její/naší generace.