Labuť (2023)

Otázka znie, či Andersonove spracovanie čosi pridáva k sile Dahlovej poviedky. V prípade Henryho Sugara je pridaná hodnota veľká a nielen v ilustratívnosti, ale vo vytvorení filmového jazyka pre posilnenie a navigovanie výpovede cez estetický kľúč. Tu počúvanie príbehu ako audioknihy s občasním zachytením pekných obrazov (ako do kreslenej knižky) iba "na prvú" ilustruje. Stále je to však pekná filmarčina, aj pekný príbeh.

+2*Na zbývající Dahlovi povídky, které oblékl do svého kabátku Wes Anderson udělám společnou recenzi, protože už nedosahují takových kvalit jako nejdelší bratříček Podivuhodný příběh Henryho Sugara. Všechny jsou zajímavé a plné napětí a mysteriózní atmosféry, ale přišlo mi že vlastně u těchto byl vizuál zbytečný a fungují díky vyprávění stejně jako rozhlasové povídky. Proto jen ty silnější dvě hvězdičky.[PŘÍBĚH:1///SMYSL:1///ATMOSFÉRA:2///TEMPO:1///ORIGINALITA:2///NÁLADA:1///ART:1///STYL:2///CASTING:1(3*MAX) ]… A zase nutné BLÁBOLENÍ u kratších komentářů nakonec, kvůli zdejšímu omezujícímu pravidlu pro recenze (vysvětlení najdete v mém deníčku) ... BLA BLA BLA BLA BLA BLA

Dahlov emotívny príbeh je o nevinnosti vs. krutosti zasadený do Andersonových krásnych kulís. Rupert Friend ako rozprávač sa osvedčil. Rozprávanie má takú silu, že chvíľami pôsobí skôr ako listovanie stránkami obrázkovej knihy než ako film. Andersonov štýl je jedinečný a príbeh vás obohatí aj pri opätovnom pozretí, lebo objavíte nuansy, ktoré vám predtým unikli.

One man show výborného Ruperta Frienda v adaptaci, která už vlastně ani není klasickým filmovým zpracováním, ale spíše předčítáním knihy do kamery. Oslnivý vizuální styl zůstává, stejně tak, jako další Andersonovi klasické aspekty, ale v čistě recitačním zpracování tomu chybí ono něco navíc, co by dokázalo vtáhnout.

Zde nejde o adaptaci povídky do jiného média. Pokud bychom totiž na film nekoukali, pouze poslouchali audio, tak by nám pravý film nebyl plně dostupný, protože film využívá k vyprávění prostředky média, kam samozřejmě patří obraz. Tento kraťas však lze pouze slyšet, protožeAndersonnechává svého vypravěče vyprávět dění (tak jak to dělá vypravěč v knize) a jen k tomu přikládá obraz (zde úhledně rozestavěné papundeklové kulisy) jakožto vizuální doprovod - nikoli klíčovou složku toho, co označujeme filmem.Vypravěčtedy divákovi říká, co se děje, aniž by to film pořádně ukázal. Nekoukáme na to, jak starší grázlové šikanují malého ornitologa, nýbrž koukáme na to, jak vypravěč prochází polem, nebo leží na kolejích, přičemž vysvětluje, že se to děje tomu malému klukovi, který nehybně stojí někde vedle.Díky tomu to celé působí neautenticky a odměřeně. Nenapomáhá tomu aniAndersonův styl, který svou manýristickou úhledností, výraznou barevností, designovým uspořádaností a suchým humorem znevažuje drama a vlastně cokoliv nepříjemného nebo vážného, co v ději nastane. Pokud se tedy WA nechce vzdát svého stylu, měl by si vybírat takové obsahy, které jeho styl pozvedne - nikoli shodí. Toto mi tedy přišlo otravné svou manýrističností a naprostou tvůrčí neuvážeností.