Eien no hito (1961)

Do poslední kapitoly z toho stále mohlo být drama hodné antické tragédie, bez rozmáclých gest, bez patosu, s neúprosnou logikou a přímočaře jednající postavy dávaly tušit velkolepý zážitek. Závěrečnà kapitola však utelka ze sbírky milovnice červené knihovny, připravila několik neuvěřitelných charakterových zvratů a vylila vanu plnou patosu. 4/5 brilantního filmu pošpinil scenáristický kiks v kapitole poslední.(26.10.2019)

Po prvních třech kapitolách jsem byl nadšen. K tradiční vytříbené kresbě charakterů a nepatetickému vylíčení jejich vzájemných vztahů se přidala i nebývalá dynamičnost daná výtečnou hudbou, což dohromady tvořilo nesmírně atraktivní podívanou. Žel, závěrečné dvě kapitoly začnou poněkud šustit papírem, určité dějové zvraty nepůsobí přesvědčivé a dojde i na zbytečné vysvětlovací pasáže, kdy postavy zničehonic začnou odhalovat své nitro. Což mi náhled na film poněkud kalí, jelikož nechat city pro diváka patrné pouze z pomlk, z toho nevysloveného, co se vznáší nad každou slovní přestřelkou, pak bych byl spokojenější. A nechat postavu Takashiho mimo obraz jako katalyzátor děje, jímž ostatně je i tak, a nikdy ho nenechat vystoupit přímo v ději, pak bych byl spokojený tuplem. Takhle je to tedy jen za slušné 4*.(22.07.2018)

Skvělý výkon herečky Hideko Takamine v roli životem zkoušené ženy, zvládla všechny polohy své nelehké role obdivuhodně. Chválím také nevšední a neočekávaný hudební doprovod. Nejlepší na tom ale je to, že film je více než padesát let starý a pořád je řada těch věcí aktuálních. Zkrátka nadčasové dílo o lásce, nenávisti, usmíření a odpuštění. Zejména o posledních dvou jmenovaných tématech jsem moc lepších filmů neviděl, i proto hodnotím plným počtem.(19.09.2014)

■ ∞ Náš první pohled směřuje na aktivní japonskou sopkuASO-san[阿蘇山], která později v tomto filmu sehraje svou roli. Hned na začátku mě zaraziloFlamenco. Nečekal bych, že do tohoto filmu tak skvěle padne, ale je to tak. Film začíná právě hrou na akustickou kytaru a posléze nás zpěvák, de facto vypravěč, seznamuje s hlavní hrdinkouSadako. (Zde si neodpustím malou vsuvku. Mám rád filmRingu (1998)a od té doby, co jsem jej poprvé viděl, tak pokaždé, když slyším jménoSadako, tak si ihned vybavím ducha jménemSadako YAMAMURA.) ■ Děj filmu je rozdělen do 5 kapitol: 1. kapitola (1932), 2. kapitola (1944), 3. kapitola (1949), 4. kapitola (1960), 5. kapitola (1961). ■ Hlavní postavy jsou 3, respektive 4.Sadako, hraje ji skvostná herečkaHideko TAKAMINE, obyčejná vesnická dívka, která oddaně čeká na svého milého, toho času ve vojenské službě.Takashi, hraje jej Keiji SADA. Je to syn obyčejného místního rolníka. Mají v plánu se seSadakovzít, jakmile se vrátí z vojny. Zde nastupuje třetí postavaHeibei, syn místního velkostatkáře vracející se jako mrzák na jednu nohu předčasně z vojny. Hraje jej pan HerecTatsuya NAKADAI. No, a právě on zasáhne nemilosrdně, jak rána bičem, do osudu oněch dvou mladých milenců a potažmo do budoucnosti celé vesnice. Poslední hlavní roli, roli otceSadako, jménemSojiro, hraje Yoshi KATÔ. ■ Největší herecký výkon v mých očích předvedlaHideko TAKAMINE. Chvílemi chladná až bezcitná, chvílemi politováníhodná, chvílemi brutálně emancipovaná a chvílemi poslušná a úslužná. ■ Film na mě velmi zapůsobil. V některých momentech jsem měl pocit, že je to psáno životem samým.[SPOILER]Ať už šlo o tragickou smrt nejstaršího syna jménemEîchi, zatykač a zapovězení na jejich druhého syna jménemMoritonebo sňatek dceryNaokoa následný útěk z rodné vesnice do Ôsaky.[/SPOILER]■ Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat, i když jsem to měl původně v plánu, ale naopak pouze prozradím, že tento film se snaží, a to velmi dobře, zachytit atmosféru dvou rodin, respektive malé výsky, která se vypořádává s doznívajícím postfeudálním zřízením a rodovými hodnotami, které byly definitivně prohrou Japonska ve 2. světové válce vyděleny z moderní japonské společnosti. Také jsme zde svědky onoho sice neviditelného, ale místy až téměř hmatatelného pocitu hnusu, nenávisti, odporu a vnitřní zkaženosti přerůstající nejen do osobních vztahů v rodině, ale i do přístupu k sobě samému a konče jediným možným vyřešením, tj. vykoupením, tzn. odpuštěním a smířením se, a to nejen s druhou osobou, ba co víc, sám se sebou, s tím, jak sami sebe vnímáme a jakých křivd jsme se na sobě dopustili v domnění, že ubližujeme druhému, ve skutečnosti však vždy ubližujeme i sobě samému... ■ ■ ■ ⁞ [90/100] ■ ‖ [88/100] ■ ↨ [80/100] ■ ―Hideko TAKAMINE[97/100].Tatsuya NAKADAI[93/100]. ■ ῼ [86/100] ■ ∩Sňatky z rozumu (1968),Haru no yuki (2005),Panenství (1937),Cloud Atlas (2012),Šťastnou cestu (1943). ■ № 1x; 1x ⌂ [D], ϿϾ, [PZ-CZ], [288p], [11-II-2014]. ■ ↔ ① [95/100] [11-II-2014]; ‡ [95/100] [11-II-2014]; >>> [95/100] ■ ↘stub. ■(11.02.2014)(méně)(více)

Skvělé nadčasové dílo (jaké to překvapení;)) Keisukeho Kinoshity o životě - touhách, lásce, nenávisti a odpouštění. Hideko Takamine se projevuje ve zcela jiné poloze, než ve které jsme na ni zvyklí, chvílemi je naprosto tvrdá a mrazivá, byť tak činí s elegancí a jemností sobě vlastní. Stejně tak Nakadai používá spíše jiné výrazové prostředky, než očekáváme, ani role jako taková pro něj není příliš typickou, suverénní a velmi přirozený výkon předvádí Nobuko Otowa. Flamencový soundtrack je neuvěřitelný - po chvíli už člověk kytary a kastaněty vůbec nevnímá, přestože se vinou celým filmem a jsou jeho velmi signifikantní a přirozenou součástí. Japonské flamenco - že to zní divně? Možná. Ale funguje to! Nádherný, široký a jakoby hluboký obraz jsou typickými devizami Kinoshitovy kamery. Dechberoucí je konec, kdy sice dochází k určité katarzi, ta je však nemilosrdně realistická a ledová - takže nastane jakési usmíření, vlastně jen malé a o značný kus života opožděné, kdekdo by jím i pohrdnul, avšak pozorný divák chápe, že zachránit lze buď málo nebo vůbec nic; jako v životě...(01.05.2009)