Nidžúši no hitomi (1954)

Filmy o vyvíjení osudů a vztahů několika postav napříč delším časovým úsekem často patří mezi díla, která nejen mě, ale věřím, že i většinu diváků dokáží spolehlivě dojmout. Pokud to nerežíroval někdo naprosto neschopný, vždycky se u těchto filmů daří vybudovat si vztah k postavám, i když nejsou hlouběji vykreslené, protože pouhé přátelství či známost mezi nimi dokáže vypovědět za vše - jinak by se takto neovlivnili a neovliňovali. Víc v tom ale podle mě hraje roli fakt, že navzdory možné absentující psychologii postav si do takto laděných filmů každý promítne to své, protože věřím, že každý aspoň trochu vyspělejší člověk vnímá, jak čas utíká, co bylo už nikdy znova nebude a zbydou jen vzpomínky, které sice jsou krásné, ale pořád jen vzpomínkami. Je v tom určitá nostalgie a melancholie, která nás nechává v ani ne dobré, ale ani ne špatné náladě, prostě se ozve a působí, někdy až dojme. Nidžúši no hitomi na tom dost stojí a ve své výstavbě nedělá nic špatně (snad až na to, že zbytečně opakuje již viděné motivy či je doslovné v určitých místech (třeba když se všichni zase setkají a uvědomují si plynutí času, tak je to řečeno asi v pěti variacích, přitom už ta první mi bohatě stačila k prožitku, ale pak mi postupně každá další shazovala silný dojem), jenže, jak už jsem naznačil, to tady na mě nezabralo. Tento film prý rozbrečel celé Japonsko a dokonce i několik spolužáků sedících nedaleko mě. Jenže já nebrečel, ani se nedojal, protože tam na mě bylo tolik uslzených momentů (v poslední cca hodině snad není scéna, kde by někdo nebrečel) a tolik důrazů na neúprosný běh času a dějin, že jsem to nedokázal na konci vnímat jinak, než jako citovou vydíračku. Sice ne tak brutální, jako třeba ve Vzpomínkách na lásku, u které toho bylo tolik, že jsem se na konci co chvíli cynicky smál, ale stejně... Na mě nejvíc zapůsobila celá část s výletem do města s odhalením osudu bývalé žákyně - tam byl film nejpřirozeněji dojemný a aspoň na chvíli si mě naprosto získal. Pak se to ale zvrtlo v ubulenost, která mi už prostě přišla přehnaná. A já tohle dojení emocí za každou cenu opravdu nemám rád. Sice to opravdu není špatně napsaný i zrežírovaný film, má v sobě krásnou atmosféru ostrovního městečka a překrásnou okolní přírodu, ale jinak... ne, tohle nedokážu úplně docenit, jde mi to proti srsti. Slabé 3*

Film plný slz, hořkosti, zklamaných nadějí a ztracených životů… Je zajímavé sledovat, jak se válečné události dějí jen na pozadí, a přesto mají tak drastický dopad na zdánlivě klidný život na ostrově Šódošima. Během filmu proběhne celá druhá světová válka až po japonskou kapitulaci, přesto z války samotné nic nevidíme, pouze sledujeme smutnou proměnu životů dětí, které v té době vyrůstají, a přicházejí o své dětské sny a nevinnost. Ochrannou ruku nad nimi drží jejich učitelka, která své svěřence miluje nade vše, avšak ani ona není v této složité době schopná pomoci a mnohdy nezbývá než jen být tichou oporou (i vzhledem k tomu, že její pacifistické a protiválečné založení se v oné době hrdého japonského nacionalismu jaksi nenosilo…). Ve filmu se možná prolije až příliš slz, ale ryzost onoho smutku a hořkého pocitu bezmoci jsou nepopiratelné. Není divu, že se film tehdy proslavil i za hranicemi Japonska. A pokud jde o zasazení, samotné prostředí Šódošimy je pastvou pro oči. Naživo (a ne v černobílé barvě :)) je to pak o to větší nádhera – před pár týdny jsme byli navštívitmísto natáčení, kde zůstalo přímo u pobřeží zachováno mnoho z filmových „kulis“ včetně školní budovy. A ta místní scenérie skutečně bere dech! Není divu, že se zde dodnes natáčejí některé japonské projekty.~(4,1★)~

Film mne fascinoval především neskutečným množstvím scén, ve kterých někdo brečí. Dá se říct, že pláč je jakýmsi sjednocujícím motivem filmu. Lidé v něm pláčí ze smutku, z radosti, z hladu, z loučení, ze setkání, zkrátka ze všeho. Vzhledem k tomu množství přestávají být tyto scény dojemné, ale spíše úsměvné. Nedá se však říct, že by byl film špatný. Je zajímavý například z hlediska předsudků vesničanů vůči učitelce pouze kvůli jejímu modernímu vzhledu a také je zde hezky vykreslen vztah dětí k učitelce i zobrazení osudů těchto studentů během dalších, nestudijních let.

Smutný, tak moc smutný. Krásný, tak moc krásný. Jak se ten život Japonců během války zamotal, ale sedli na kolo a jeli dál :-). To je vlastně spoiler, ale kdo neviděl, nepochopí :-)!
Až neuvěřitelně krásná kamera, prostředí ostrova tak oslovující. Jemnej film, kterej přitom otřásá našima emocema, opravdu nepřejem ten špatnej osud nikomu, ale na všechny se to hrne. Naštěstí maji dost sil a přes všechny tragédie pokračujou. A ty děti jsou tak přirozený a milý.

9,5/10 .......Ešte nikdy sa mi nestalo, aby som mal zvlhnute oci pocas celeho filmu (a aj po nom)................ach, ten život...................