Dveře zůstanou otevřené (1959)

Spočiatku vyzerá, že sa bude neskôr odohrávať napínavý thriller alebo minimálne pohnutý dramatický príbeh o väzňovi na úteku. Petarova púť na slobode po úteku z nápravného zariadenia pokračuje v duchu drobnej mestskej kriminality. V porovnaní s československou tvorbou Františka Čápa až nezvykle vážna téma s pomerne krivým zrkadlom spoločnosti... avšak s postupnou zmenou prostredia, najmä keď sa film posúva do poetickej roviny, venuje sa rozohrávaním romantického vzťahu, začína ladiť lyrickými obrazmi v prírode, je už takmer jasné, že to určite natočil jeden z dvoch režisérovOhnivého leta. Príbeh o jednom v klamstve, ktorom zdá sa nič nebráni, aby sa stal pre všetkých naokolo pravdou a fungoval ako prostriedok k plánovanému (zlo)činu. Až do doby, kým sa neobjavia neplánované pocity zamilovanosti či priamo lásky... Hlavne vďaka réžii a zaujímavo rozohranej téme určite nadpriemer.(75%)(Filmová výzva 2019: troufalka)(23.05.2019)

Co napsat, co říci. Po slibném začátku, ve kterém se během čtyř záběrů dostáváme do sprch mužského vězení a získáme dojem, že sledujeme drama vězně na útěku (Radeho eskapády ve vlaku a pohotovost, s jakou uniká, jsou vtipně předvedené) se film zlomí do tklivého lyrizujícího neorealisticky laděného melodramatu. Od okamžiku, kdy se Rade objevil ve své staronové rodině, je celkem jasné, jak to dopadne. Vergović hraje svého obráceného mladistvého delikventa s lehkostí, i když je těžké věřit, že je mu 19. Kladem také je Milena Dravić, která svým debutem jistě nezklamala. A kladem jsou různé detaily, které ukazují, že Jugoslávie roku 1959 měla různé těžkosti a nepříliš pochopitelné zvláštnosti. Bohužel ta kombinace neorealismu a lyriky příliš nefunguje. Klacky pod nohy jí hází nedramaticky působící scénář a také hudba, která doslova napovídá, co si máme o které scéně myslet. Film je občas řazen k tomu nejlepšímu, co Čáp v Jugoslávii natočil a i když se po režijní stránce dá těžko co vytknout, žádná pecka to není.(11.11.2013)

Solidní film.(11.08.2017)