Dukovany - vroucí kotel (1987)

Nadprůměrný dokumentární film Drahomíry Vihanové z prostředí dukovanské velkovývařovny. Snad jen té nejupovídanější babičce mohl být dán menší prostor ve prospěch ostatních méně sdílných kolegyň. Po shlédnutí těch nemnoha hraných filmů a také dokumentů, které směla ve své kariéře režisérka natočit, můžeme jen litovat, že její slibně se začínající režisérská dráha byla tak striktně zastavena. Česká filmografie mohla být mnohem bohatší.......

„A už mám hlavu jak toto…jak kůň!“ Těžká práce ženského personálu z kuchyně v příměru s břemenem dělníků Dukovan. Všechno jsou to obyčejné „dámy“, které zkrátka dělají svoji práci, i když nad ně ční paní Ukecaná, která by mohla mluvit (a bavit diváka) klidně ještě další hodinu. A tak publikum vidí, co všechno taková závodní jídelna obnáší a jaký vděk se jejím pracovnicím dostane nazpět. Na druhou stranu, nikdo se taky nepředře. Ale na vtipné předpovědi a historky se čas najde. Stejně jako na ty slabší 4*, které si dokument myslím zaslouží.

Zodpovědnost obsluhy reaktoru si rozhodně nic nezadá se zodpovědností kuchařek či holek od nádobí. Důležitost obojího je zde vyobrazená skvěle. Přece jen, dělník i inženýr se musí najíst v klidném a čistém prostředí, aby továrnička fachčila, jak má. Práce, jako hlavní jistota doby, je v očích dnešního dělníka buďto vzpomínkou či pouhým snem.

Vroucí kotel budovatelství - ve své době mizerný paskvil, co do účelu, obsahu a ideje, ale přece jen s citem pro kompozici, kameru a autentično, s odstupem času však dílko nově nabylo přidané dokumentační hodnoty zcela jiného než zamýšleného charakteru. *** (V Libějovicích, 2. 5. 2024) *~

Zajímavý pohled do kuchyně Dukovan.(70%)