Powaqqatsi (1988)

Powaqqatsi druhým dílem Qatsi trilogie, název v jazyce Hopi znamená „život v proměně“ nebo „parazitický způsob života“. Film se tentokrát zaměřuje zejména na rozvojové (Jižní Amerika, Afrika, Blízký východ, Asie) a snaží se zobrazit kontrast mezi tradičními kulturami a dopadem globalizace, modernizace a industrializace, tj přerod nebo proměnu těchto kultur vlivem globalizace. Obrazy se pohybují od scén tvrdé manuální práce a tradičních rituálů po urbanizované prostředí a technologický pokrok.  Film začíná silným obrazem z brazilského zlatého dolu Serra Pelada, kde stovky pracovníků v bahništi nesou těžké pytle s rudou. Tato scéna, natočená v časosběrném a zpomaleném stylu, ukazuje extrémní fyzickou námahu a dehumanizující podmínky, čímž nastoluje téma vykořisťování a oběti modernizace. Následují záběry venkovských komunit – například vesničané v Africe obdělávají půdu, ženy nosí vodu, děti se hrají. Tyto scény jsou plné živých barev a zdůrazňují harmonii s přírodou, ale i křehkost těchto kultur. Pak začne film nastolovat téma přechodu k industrializaci – továrny, dopravní zácpy, shluky městských slumů, elektrické dráty a reklamní poutače. Kontrast mezi tradičním a moderním je patrný například v záběrech vesnických trhů versus supermarketů nebo ruční práce versus strojů. Na rozdíl od Koyaanisqatsi je závěr méně apokalyptický, spíše melancholický a otevřený. Hudební doprovod opět od Glasse mi tentokrát přišel trochu slabší.

Na jednu stranu je to zbytečné pokračování filmu, který řekl vše, co mohl a tohle je jen rozvedení jedné z jeho menších myšlenek, ale na druhou stranu jsem to rozvedení rád viděl, protože i přes občasnou repetitivnost záběrů je skutečně propracované a geniálně sestříhané. Ta neezoterická propojenost všech, napříč národy a různými podmínky života skrze každodenní činnosti typické pro každého člověka, je tu místy až monumentální. Na Koyaanisqatsi to sice vůbec nemá, ale pořád je to lepší, silnější, chytřejší a poutavější, než drtivá většina filmů z této trilogie vycházející (čest výjimce - Paulovi Clipsonovi). A to navzdory tomu, že to oproti Koyaanisqatsi nemá děj. Jen si říkám, o čem tak může být Naqoyqatsi, když už tady se to začíná krapet vykrádat... Slabé 4*

Diametrálně jiné než skvělé Koyaanisqatsi. Nekonečná přehlídka bídy, špinavých ošklivých obličejů (především chlapů) čím dál tím víc leze na nervy a odpuzuje. Hudba už také není až tak skvělá jako v Koyaanisqatsi. A taky mě dost iritovalo, jak se chaoticky střídaly scény - celková scéna např. Indie, střih na detail např. Peru - vůbec to neladilo. A opravdu zajímavé, unikátní záběry téměř žádné. Jakože zpočátku jsem byl ochoten dát tak 60%, na konci jsem se ustálil na slabých 40%.

Druhá časť dokumentárnej trilógie režiséraGodfreyho Reggiatentokrát diváka prenáša do chudobnejších častí planéty Zem, aby mu aj tu ukázala nadmerné využívanie prírodných zdrojov či premenu krajiny v dôsledku zásahov človeka. Alebo sa dokument z roku 1988 minimálne o niečo podobné snaží. Hoci ani prvý Reggiov film tejto trilógie -Koyaanisqatsi- nezačína z diváckeho pohľadu zrovna najatraktívnejšie, dokáže sa postupne zlepšovať a v konečnom dôsledku ponúknuť zaujímavý dokumentárno-experimentálny zážitok. Avšak toto dielo, s ktorým autor prišiel o šesť rokov neskôr, sa postupne vôbec nezlepšuje. Od začiatku síce stavia na rovnakom princípe pestrých obrazov a svojského hudobného sprievodu, ale prakticky ničím nedokáže diváka výraznejšie zaujať. A to aj napriek tomu, že by v ňom divák možno aj chcel čosi zaujímavé nájsť. Reggiov počin mu však k tomu nedáva možnosť. Je však pozoruhodné, že z dokumentu, ktorý sa istým spôsobom snaží svojím spracovaním pôsobiť kriticky, prakticky vôbec necítiť žiadnu priamu kritiku ani dokumentárnosť. Skutočne. Ak sa divák nad týmto počinom zamyslí, uvedomí si, že zábery v ňom v podstate nemajú ani tradičnú dokumentárnu povahu (napríklad cestopisného charakteru), ale takisto aj to, že snímka priamo nie je kritická k ničomu (čo a z akého dôvodu vlastne kritizuje si musí človek domyslieť sám prostredníctvom obrazov a hudby).Powaqqatsiako samostatný celok predstavuje necelých sto minút ak nie priamo nudy, tak minimálne výrazne kvalitatívne slabej dokumentárnej tvorby, ktorá o ničom nehovorí a predstavuje iba spojenie cestopisne ladených záberov so špecifickou hudbou. V porovnaní s prvým dielom Reggiovej trilógie ide o obrovský kvalitatívny prepad.

Pro mě vrchol unikátní trilogie, kterou miluji. Zejména první půlka je plná harmonických scenerií, které vyvolávají nutkání sbalit si batoh a utéct z civilizace. Soundtrack je vynikající, jednotlivé skladby osobité, zapamatovatelné. Soundtracky téměř neposlouchám, tento je však výjimkou. A právě hudba mi tento díl povyšuje nad ty ostatní. A také hudba byla tím, jak jsem tuto filmovou sérii objevil. Byla totiž použita v jiném známém filmu.