Zabitá neděle (1969)

Veľmi dobrá existenciálna osobná dráma s pečaťou novej vlny československej kinematografie. Skôr ako o príbeh ide o pocity, myšlienky, nálady a poetiku obrazu. Život vojenského náčelníka Arnošta je zmesou vzťahov bez perspektívy, medzi ktorými sa potáca hľadajúc východisko. Produkcii sa veľmi dobre darí vykresliť jeho bezútešnú situáciu a typickú filmovú atmosféru konca 60-tych rokov. Herecké výkony sú výborné aj keď je škoda predabovaných slovenských hlasov. 75%

Bezvýchodné depky zrovna nemusím, ale tuhle musím ocenit ze stejného důvodu, jako A co dále, Baltazare - je naprosto mistrně natočená a má propracovaný scénář. A obzvlášť ta chytrá a detailně promyšlená forma mě nepřestávala fascinovat, ať už záběrem na pistoli, na které je jasně vidět "Made in USA", využíváním terče v Arnoštově pokoji, detailem na peněženku (a práce s detailními záběry obecně), celá scéna s vyslovováním slova řeřicha (v té dokonale dominuje zvuk), scéna vyučování úředníků, nebo geniální nápad zobrazovat při vyprávění depresivních a krutých historek hezké a líbivé záběry a takhle bych to mohl popisovat donekonečna. Až se mi chce říct, že mě fascinuje, kolik se toho dá vložit do tak krátké stopáže, ale tohle moc dobře vím už od Démantů noci. Příběh Arnošta ale má taky něco do sebe, jeho artově-psychologické vedení mi sedlo, vůbec mě nedokázalo nudit a přesahy skryté v něm jsou chytře zakomponované do celku. Jasné je tu snad vše a i když je Arnošt nesympatický a vulgární idiot, lze s ním mít nějaký soucit, když je vidět, v jakých podmínkách žije. Jeho neděle byla nudná, ale pojatá tak, že má neustále co řict. Jen je strašná škoda, že Vihanová pak kvůli komančům nic dalšího natočit a po revoluci už její filmy nebyly zrovna ono. Nebo aspoň Pevnost ne. Takhle byla utnutá v nejlepším období svojí kariéry a je to neskutečná škoda, protože by nejspíš natočila dost dalších zajímavých filmů. Jediná vada Zabité neděle (mimo tu přehnanou depku) je totiž v tom, že nejaktuálnější byla ve své době a i když vyznění některých scény má aktuální dodnes, je tu také nemalý počet těch, které už svoji sílu a závažnost poselství ztratily a v současnosti nemají co nabídnout. Ale poctivý kus filmařiny to rozhodně je i tak. Silné 4*

První a na dlouho poslední film Drahomíry Vihanové měl vycházet z bezútěšné situace, jaká nastala ro srpnu 68. Takový chtěl být i snímek. Jenže hlavní hrdina nepůsobí dojmem bezútěšnosti. Ta se totiž nedá srovnávat s nudou. On sám si půjčuje, opíjí se a ženy využívá a chová se k nim hrubě. Sám pak přistihne dvě opalující se holky a své nas.ání na celý svět jim dává pořádně sežrat. A nejen jim. Podle mě se režisérka trochu ztratila v tom, co vlastně řečeno být mělo a co říct chtěla sama. Já mám pak osobní poznatek, kterak nadporučík Arnošt střílí po krysách, což je ve filmu dost patrné a dneska by to asi neprošlo, to by zas vylítlo stížností od ochránců.

Na hlavního hrdinu se moc hezky koukalo. Film sám o sobě byl pochopitelný, nicméně nebyl dobře zpracovaný (dle mého názoru). Spíše, než abychom se dostali pozvolna k důvodům sebevraždy a závěrečnému pocitu smutku a tragédie, jsme se dostali k pocitu, že hlavní hrdina spáchal sebevraždu z nudy, stejně jako jsme o tom přemýšleli my. Některé pasáže byly ale precizní, například jiné postavy, které fungovaly spíše jako myšlenkoví oponenti ústředního hrdiny. Měla jsem u většiny dialogů pocit, že Arnošt promlouvá skrze druhé sám k sobě. Upřímně, na film se znovu nepodívám. Téma, doba, prostor i prostředí skvělé ale zpracování se mi dobré nezdá.

Pohřeb. Smrt matky. Do obvyklého kolotoče žen, chlastu, vojenské rutiny a neschopnosti nastavit si alespoň nějaké kotvící body, přišla tato událost, která zcela otřásla existenciální jistotu člověka, jehož "jistotou" byla vždy jen nejistota Pokud dříve nebyl schopen navázat žádný záchranný vztah, pak nyní tato neschopnost dostává morbidní dimenzi. Pro každého člověka, muže především, je život bez matky složitý, je mnohem víc vydán životu a světu napospas, nemá již komu si postěžovat a kam se skrýt. V dnešní době, jak víme, příbývá dětí, které nejsou ochotny opustit matky ani v dospělosti (zde i v Japonsku např.), nedovedou se o sebe postarat fyzicky, ani, a především, duševně. Nejenom v tom, ale i ve vlastním zpracováním; maximální možná redukce, naznačení možností a jejich odmítnutí, patří film Drahomíry Vihanové spíš k nadčasovým událostem (alespoń pro 21. tisíciletí), rozhodně to není film typický pro vojenské prostředí, přestože první zárodky se mohly objevit právě tam.