Děti Hirošimy (1952)

Možno nie najdokonalejší príbeh o následkoch vojny a určite sa nejedná o najlepší film Kanetoa Šindóa, ale aj napriek tomu je jeho naratív, aj napriek roztrúsenosti motívov, veľmi ucelený. Šindó ako prvý v Japonskej kinematografií definoval, alebo sa o to aspoň pokúsil, hrôzy atomovej bomby ale hlavne ich následky na život ľudí. Nobuko Otowa sa vracia na miesto katastrofy a zisťuje čo všetko sa zmenilo a čo je nenávratne stratené. Z celého filmu sála melancholická nálada a rovnako aj skrytá bolesť najviac viditeľná v zúfalstve žobráka. Inak výborne spravená postava. Trocha tam cítiť dobu aj snahu o moralizovanie vojna je zlá, ale dá sa to zniesť. Predsa len je to podmienené akejsi hlbšej úvahe nad budúcnosťou, ktorá by mala byť lepšia ako prítomnosť, hoci si z minulosti nesieme nezmazateľné rany. A hudba Akiru Ifukubeho je na dobu svojho vzniku výborná.

Děti Hirošimi je neskutečně mrazivý a nádherný dojemný film o utrpení a přežívání japonského obyvatelstva Hirošimi. Herecky je to zahráno bravůrně a nechybí i silné emotivní scény. O příběhu který značnou část filmu připomíná dokument se nemá snad ani smysl rozepisovat. Tomu že se film natáčel 7 let ve vybuchlé Hirošimě se člověk musí poklonit za režisérovu zručnost. Japonci jsou neuvěřitelný národ zkuste schválně najít 10 rozdílů:http://www.bbc.co.uk/czech/specials/images/144_hirosima/5163743_2.jpgahttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/86/HiroshimaNight.jpgSamotné provedení filmu si zaslouží 4* vzhledem k závažnosti filmu a mému respektu k Japonsku dávám 5*.

Vynikající, smutné, se zábleskem naděje na konci. Když pominu tvorbu Mistra Kurosawy, tak se jedná o jeden z mých oblíbených japonských filmů. Nic pro lidi, co mají místo srdce kámen. Poprvé viděno v kině Ponrepo roku 2009, dneska opáčko.

Samotné téma filmu a rok a místo natáčení slibují silný zážitek. Vyprávění sice může působit z dnešního pohledu naivně, ale o to více je naléhavé. LFŠ, červenec 2013.

Jako, jasně, je to historicky cenné jako jakási neorealistická výpověď o následcích Hirošimské tragédie. Je to ale po většinu času hrozně těžkopádné, archaicky a technicky to muselo značně pokulhávat už ve své době. Třeba Kurosawa nebo Ozu točili už o minimálně pět let dříve filmy co vypadají na pohled a poslech mnohem kompaktněji a dodnes působí relativně "moderně". Na druhou stranu je třeba uznat, že i Children of Hiroshima má momenty a motivy co mají něco do sebe. Divák se k nim musí propracovat skrz hromadu méně záživných, pateticky humanistických a prapodivně zahraných scén podkreslených rozvrzanou hudbou, ale jsou tam.(02.08.2025)