Den hněvu (1943)

"Podpísala si večnú zmluvu s diablom?""Nie!""To je jasné priznanie!"Tempo je niekedy také pomalé, že človek má pocit, že sa mu zasekol obraz. Ale to jeDreyerovrukopis, umelecky stvárnené kvalitne a hodnotovo - významovo ešte vyššie. Spojiť prenasledovanie nacistami s prenasledovaním bosoriek v roku 1943 - aj keď skryto a dokonca s popretím samotného Dreyera (čo iné mu aj ostávalo...) – bolo odvážne. NaKladivo na čarodejniceto samozrejme nemá, je to lyrickejšie, ale hodnotu to má - sami Dáni ho často označujú za svoj najlepší film. Každopádne na zobrazenú vážnu tému by som čakal viac smelších obrazov než jednu obnaženú starenu.

Den hněvuje sílící touhou po dosažení soukromého pozemského štěstí, navzdory osobní situaci a nehledíc na společenskou atmosféru doby. Paralela s pronásledováním Židů se zde sice nabízí, avšak víceméně jde o neustálý a opakující se koloběh lidské existence, kde paralely jsou vlastně opakováním minulosti, následky činů člověka. Dreyer do filmové podoby převedl divadelní hru z roku 1909Anne Pedersdotterod norského dramatika Hanse Wierse-Jenssena, jenž vyšel z proslulého norského čarodějnického případu. Když budeme sledovat známé procesy s benandanty, zjistíme, že první obvinění z čarodějnictví vyvázli pouze s mírnými tresty uvěznění, neboť zcela dobrovolně se přiznávali pouze k "léčitelství", a až teprve postupem času, se "zlepšením" inkvizičních praktik, se benandanti začali přiznávat k obcování s ďáblem. Tím vlastně došlo ke ztotožnění předkřesťanských myticko-rituálních přežitků se satanistickými praktikami, a toto spojení pak již přetrvalo až do dnešních dob. Navíc, protestantské církve vždy zdůrazňovaly přirozenou hříšnost člověka. A kritické myšlení není vhodné snad v žádné době, neboť příliš odhaluje rozporuplnou podstatu lidí. Člověk cítí potřebu vlastního naplnění, zároveň je však limitován společenstvím, "tradicemi", předsudky, sebou samým. Odlišnost vyvolává obavy, nespokojené mládí zase zlobu, zvyšující se neochota k podrobení zášť a pomstychtivost. A k tomu pudy sebezachování, slepě přejímaná ideologie, strach, niterný neklid, dogmata, vzpoura. Smutnou hrdinkou příběhu je Anne Pedersdotter (Lisbeth Movin), mladá žena, u níž pod vlivem okolností dochází k sebeuvědomění, k sílící touze po naplnění, k prosazení své vlastní identity. Láska přece dokáže být opojná a uspokojující, navzdory hrozícímu nebezpečí a stále přítomnému nepřátelství. Láska je nadějí i cílem, při její ztrátě přestává mít vlastní život smysl. Z dalších rolí: Annin o mnoho starší muž, ctěný reverend a nábožensko-společenská autorita Absalon Pederssøn (Thorkild Roose), Absalonův syn z prvního manželství a Annina naděje s prohlubujícími se výčitkami svědomí Martin (Preben Lerdorff Rye), ke snaše vždy nepřátelská Absalonova matka Merete (Sigrid Neiiendam), stará a z tolik nenávistné smrti vystrašená Herlofs Marte (Anna Svierkier), či zanícený inkvizitor Laurentius (Olaf Ussing).Den hněvuje touha se sílícím sebevědomím po intimním dosažení štěstí, navzdory nepřátelským dogmatům nebo nevraživé zášti. Aneb touha po životě a po osvobození může být kdykoli ztrestána pro svou nestoudnost. Čarodějnické procesy jsou příběhu rámcem, okolností, doprovodem a způsobem. Obrazově emoční filmový prožitek.

Film o inkvizícii, ktorý má silnejšiu prvú polovicu ako tú druhú. V prvej sledujeme obvinenie a proces s nevinnou obeťou na jednej strane, na strane druhej diktátorske výlevy matky k synovi a k mladej neveste. V druhej polovici ani tak nejde o proces s čarodejnicou, mladou nevestou, ako o vzťahy vnútri rodiny, v ktorej čarodejnica prebýva. Dielo v druhej polovici je priamo letiaci šíp, ktorý nemá čím ohúriť a musím povedať, že záver som až tak jednoznačne nežral. Nič nenasvedčovalo tomu, že sa Anne tak zachová. Režijne, umelecky je film na úrovni, podobne je to s kamerou a riešením kompozície záberov, kde sa Dreyer hlavne zameriava na tváre hercov a zachytenie emócie, tak známe z jeho najslávnejšieho nemého diela.

Fenomenálny dánsky režisér Dreyer nenatočil mnoho filmov, ale vždy dokázal silno zapôsobiť. Jeho Vredens Dag sa odohráva v roku 1623 kedy vrcholila éra čarodejníckych procesov. Na základe jedného procesu sledujeme komorný príbeh rodiny miestneho pastora, ktorý žije s matkou, svojou mladou manželkou a navrátivšim sa synom. V príbehu sa miešajú čisté city lásky s nenávisťou prameniacou z náboženského fanatizmu a zbabelosti. Dreyer úspešne pracuje so silnými emóciami, využíva pomalé tempo, ako býva jeho zvykom, odťažité interiéry, ktoré dokonalejšie vystihujú prázdnotu postáv.

Film o (novovekých) čarodejniciach z iného súdku. Nie z pohľadu ich konca, ale naopak, ich začiatku. Mysteriózny prvok je v tejto historickej dráme naznačený a je na divákovi, čo si z neho vezme. Škoda, že záporom filmu je jeho pomalé tempo, množstvo hluchých miest a malá vieryhodnosť postáv, ktoré nedokážu klamať a keď už klamú, nie je to podané vieryhodne.