Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1932)

Je to horor, ale ne v klasickém slova smyslu. Nečekejte žádná upíří monstra ani lekačky, jde spíš o psychologický horor založený na stínech, mlze, rozostřeném obrazu a zvláštní atmosféře. Ve filmu je minimum dialogů a působí spíše jako němý film. Ale i přes všechny tyto zajímavé prvky mě ale film moc nebavil a ani jsem úplně nepochytil, o čem vlastně je. Celý film má velmi pomalé tempo a některé scény mi přišly nezajímavé. Film stojí za zhlédnutí pouze kvůli tomu, jak je natočený.

Natáčení filmu mi přišlo asi takhle nějak: Herci: Rejžo, tak jak to chceš? Režisér: Hele, tak hlavně něco dělejte, pořád se hýbejte, hlavně nestůjte na místě jako tvrdý Y, kapišto? Herci: Jasňačka. Jdeme na to!... tolik asi k příběhu. Co se týče samotného vizuálu, to je jiná liga. Místy dokáže opravdu zaujmout.

Upír je podivnou hrou se zobrazením skutečnosti, která vypadá nereálně, s absencí jakéhokoliv vysvětlení a se zvláštním řazením scén. To vše ve výsledku připomíná znepokojivý sen nebo noční můru, čemuž dopomáhá i všudypřítomná mlhavá atmosféra, expresivní herecké výkony a postava hlavního hrdiny, který těmito výjevy proplouvá. Zážitek je to neskutečný.

Upírje intenzivním vizuálním propojením vědomí s nevědomím. Carl Theodor Dreyer vyšel ze dvou povídek,CarmillaaPokoj v hostinci Dragon Volant, souboruV temném zrcadleirského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanua. Lidské nevědomí, strachy a obavy vnitřního světa, potlačená traumata se v ponuré krajině na cestě ke konci noci protančila prostřednictvím začarovaného úplňku přímo v prostředek masy vědomí a počala si žít svým vlastním životem. Lidský běs pronikl z přízraků do hmoty světa, v níž poté zanechal trvalé otisky své vlastní nadvlády nad člověkem. A tak poznamenaný subjekt hledá cestu k sobě samému, transcendence se mu však vymkla z jakékoli kontroly a staví před něj při jeho tápání překážky z jeho vlastních potlačených tužeb, jež staženy jsou z kůže. Kameraman Rudolph Maté osvobodil stíny ze zajetí jejich obvyklé přirozenosti, vnímající subjekt nedokáže rozpoznat vědomí od nevědomí, prožívá svůj vlastní pohřeb zevnitř, přesto se nevzdává a ze všech sil se pokouší dojít až na konec noci, přemoci vnitřní rozjančené strachy. Poutníkem přes vlastní lidské nevědomí ve vědomí je Allan Grey (finančník filmu Nicolas de Gunzburg). Přítomnost je minulostí, k jejímu překonání se musí přemoci vlastní běs. Z dalších rolí: lékař a rafinovaný přisluhovač strany temna (Jan Hieronimko), o pomoc žádající pán hradu (Maurice Schutz), dvě jeho dcerky, strachující se Giséle (Rena Mandel) a "chorá" (či lesbická) Léone (Sybille Schmitz), paní temnoty Marguerite Chopin (Henriette Gérard), či lékaři pomáhající voják (Georges Boidin).UpírCarla Theodora Dreyera je intimním zvěcněním lidského nevědomí. O upíry zde vlastně ani tak nejde, spíše o vyjevení nevědomí do hmoty vědomí. Pozoruhodný vizuální prožitek.

Plně jsem si užíval řemeslo, atmosféru, fantastickou kameru a výtvarnou stránku. Všechno obstojí i v roce 2021 a nevidím důvod proč by mělo někdy zastarat. To ale nemůžu říct o druhé polovině zážitku, tj. ději a vyprávěcím mechanismům, a obecně přenosu emoce z postavy na diváka. Veškeré dění mi bylo úplně ukradené, film ve mě nevyvolal pocit děsu ani obav o kteroukoli z postav. K tomu velké množství vysvětlování pomocí knižních textů v obrazu, tedy selhání filmu jako média. Průkopnictví Dreyerovi nikdo nevezme, ale leckteré jiné filmy té doby si udržely původní náboj.