Až do města Aš (2012)

Film Grófové je cenný hlavně tím, že ukazuje svět, který je našim zrakům obyčejně skrytý. Je to realita, která neprojde filtrem mainstreamových médií. Je to svět imigrantských dělnic ocitnuvších se na dlažbě, nadržených sexuálních turistů z Německa, zaplivaných čtyřek, v nichž si ničí poslední zbytky mozkových buněk zdegenerovaně vypadající štamgasti na podpoře.Aš poskytuje autorce fotogenicky nevzhledné filmové kulisy: desetiletí úpadku se podepsaly na šedivých fasádách a oprýskaných omítkách domů, nový režim zase na kultuře heren a bordelů. Rezignace je vepsaná i do tváří postav menších rolí a komparsu, které Grófová obsadila výhradně z místních obyvatel. Vychází jí z toho skoro antropologická sonda do života v prokletém kraji.Film působí sugestivně zejména proto, že režisérka míchá hrané a dokumentární filmové postupy. Kamera sleduje děj často zdálky nebo z neobvyklých úhlů kamery jako náhodný voyer, neherci pronášejí své částečně improvizované dialogy tak přirozeně, že se člověk často přistihne při myšlence, že je svědkem scény natočené skrytou kamerou. Všechny potenciálně významné dějové momenty jsou podány s velkou mírou nezúčastněnosti nebo ve filmu zcela chybí a divák si je musí domýšlet.Vyprávění je strukturováno jako série banálních výjevů ze života hlavní hrdinky, ale právě banalita, nuda a zoufalost, které sálají z postav kolem Doroty a z bezútěšného prostředí Aše, vnášejí do jejího příběhu existenciální přesah, který svým univerzálním vyzněním může oslovit diváka z Krnova, ale i třeba z Pekingu.Grófová si dovolila jediný stylistický prvek, který ten všeobecný zmar zmírňuje. Krátké animované sekvence, které reflektují naivní a ještě nevyzrálou duši mladé dívky, která žije ve svých zidealizovaných představách.Na jednu stranu ukazují, že se netečně a pasivně se projevující Dorota ještě úplně uvnitř nezlomila, na druhou stranu je kontrast s její životní situací ještě drtivější. Po hromadném vyhazovu z textilky ji totiž protřelejší kamarádka (Silvia Halušicová) zasvětí do nočního života a brzy obě začnou prodávat své tělo sexuchtivým Němcům.
Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.Že u nás někdo konečně natočil film, který se jak po stránce formální (chladný distanc a dokumentaristická autenticita), tak po stránce obsahové (deficit lásky a mezilidské blízkosti ve světě determinovaném ekonomickými rozdíly) dá s klidným svědomím připodobnit k poetice tohoto skvělého rakouského filmaře, je triumf, na který může být debutantka Grófová právem hrdá. Například film Poupata byl schematický midcultový kýč pro Pražáky, kteří nevytáhli paty za Jižní město. Až do města Aš boduje věrohodností: tedy tím, co Poupatům zoufale scházelo.

Až do města Aš na mě od začátku působil jako amatérský, v lepším případě jako poloamatérský film plný neherců. A tak k němu přistupuji, protože o scénaři a nějakém solidním dějovém vývoji se příliš nedá mluvit. Některé záběry jsou povedené, jiné méně, za kreativní považuji pár obrazů, které vyprávějí příběh prostřednictvím kreseb, to mi přišlo hodně pěkné. Ale celkově by film potřeboval dramaturga. A nevím, jestli bylo záměrem, aby němčina byla příšerná a plná hrubých chyb.

Amatérismus mísící se s autentičností - jinak je všeříkající komentář od Slarque. Syrové předvídatelné drama, dialogy doplněné o titulky i pro češtinu , protože autenticita je i v tom, že zvukaře do party nevzali a hluky překrývají přímou řeč. Ale co naplat - včera jsem to na ČT2 dokoukal až do konce protože mne to zaujalo ( přes místy nudné pasáže ). Hvězdy dávám za to, že jsem v poslední době nenarazil na opravdu nekomerční český film.

Silný zážitok z tohto skoro denníkového záznamu úpadku nevinnosti. Veľmi oceňujem netradičný prístup - kamera, herci-neherci. Až ma miestami zamrazilo z tej autentickosti. Áno, toto je hodnotný film a je neuveriteľné, že vyšiel zo slovenskej dielne. A možno budem preháňať, ale v tomto prípade rada, keď poviem, že: This is art!

"Německo je daleko hezčí než česko". Sledovat tento produkt je naprosté utrpení. Podobně jako v Cestě do nikam si zde většina může za své problémy opět sama, protože nehodlá udělat prakticky nic pro změnu. Nikdo je nenutí dělat to co dělají, není to ani jediná možnost. Je to jen možnost nejsnazší a bez cíle. Výmluvná je například scéna na ubytovně, kde při debatě o placení za jídlo hlavní postava ležéřně vyhuluje pod velkou cedulí Zákaz kouření. To ilustruje celý přístup k životu obecně, proto se nelze divit důsledkům a nelze mít s postavami žádný soucit.