Arousi-ye Khouban (1989)

Netuctově pojatý příběh fotografa, který si prošel trpkou zkušeností ve válce, zraněním i psychiatrií, a po zotavení se svým parťákem objíždí na motorce denní i noční město, aby zachytával na svůj aparát taje místní kriminality. Je zajímavé, jak dokáže Mohsen Makhmalbaf natočit film, který pocitově často působí jako surrealistický, aniž by se zde objevovaly vyloženě snové, fantaskní nebo jinak neskutečné scény. Skrze častý náhled do povědomí vojáka-fotografa se tu totiž každou chvíli objevují nejrůznější asociace na válečné zážitky, kdy někdy stačí drobný ruch, hlasité zvuky během práce, spoušť nebo náhlý pád předmětu a v hlavě se mu neustále vracejí obrazy bojových jednotek, výstřelů či výbuchů, které se promítají do obrazu... stačí jedno rozrušení a z jeho barly na klinice se stává pomyslný samopal. Řazení scén včetně přechodů od barevného vizuálu k černobílému je natolik nelineární, že připomíná občas spíše jakousi skládanku, než vyprávění příběhu, ale naštěstí si udržuje dostatečnou atraktivitu i svižnost, někdy se tu během krátké chvíle prostřídá tolik různých emocí a změní atmosféra od vtipného momentu k tísnívému psychu či naopak (na psychiatrii obzvlášť). Coby autorský film je to (jako snad vždycky u Makhmalbafa v této éře) originální, výpověď je dostatečně působivá, ve finále funkční i nabitá vícero tématy, hlavní (ne)herec Mahmoud Hatamikia sympatický a pár kamerových nápadů uhrančivých.[85%](06.12.2024)