Na miskách vah (2001)

Spracovanie je skôr tuctové, ale prekonáva ho téma povojnového vysporiadávania, ktorá núti premýšľať...ktorá núti premýšľať, ako by sa zachoval v podobnej situácii každý z nás, a to je jej veľká devíza. Natočili sa napríklad dokumenty, ktoré hovoria o tom, že väčšina Nemcov vlastne neboli nacistami a potom sú také, ktoré tvrdia, že aj slepé prisluhovanie je zločin. Téma Ronalda Harwooda ide ďalej a skúma, či aj jednoduchý pokus o prežitie (uprostred šeliem) nie je už vinou, ktorú treba odsúdiť, pretože nesie so sebou kaskádový priebeh (pustená hudba v rozhlase počas smrti Hitlera). Plus hodnota kultúry versus ľudský život. Zaujala ma tam aj jedna myšlienka, ktorú som si doteraz veľmi neuvedomoval - prečo jednotlivci pomáhali Židom, zostávali v krajine a napriek tomu tvrdili, že o zverstvách na Židoch sa nevedelo? Pred čím by ich potom mali zachraňovať? Záver tak prináša nečakane strhujúce konverzačné divadlo. Pochváliť možno aj herecké výkony ústrednej dvojice. Skarsgard bola dobrá voľba, ktorá nesklamala a Keitel síce nie je môj herec, ale do tohoto sa hodil ako keby bola rola písaná presne na neho.

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režírujeIstván Szabóhru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality.Harvey Keitelcoby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, aleStellan Skarsgårdi coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace.[90%]

„Obviňuji Vás, že jste se nenechal pověsit. Obviňuji Vás za Vaši zbabělost.“ X „Jak jsem to mohl vytušit? Jak jsem mohl vědět, čeho jsou schopni? “Dirigoval na oslově Hitlerových narozeninách, ale odmítl přitom zahailovat. Byl viceprezidentem Říšské hudební komory a členem Pruské státní rady, ale ve veřejném dopise Goebbelsovi se zastal židovských umělců. Co z toho všeho má na miskách vah větší hodnotu? Wilhelm Furtwängler, významný německý dirigent, možná trošku naivně věřil, že „hudba znamená víc než politika“ a že „umění lze oddělit od politiky“. Přesto musím říct, že v průběhu jeho denacifikačního šetření, které film zobrazuje, a zejména pak při jeho konfrontaci s poněkud fanatickým americkým vyšetřovatelem, jsem byl stále více přesvědčen, že právo je na straně onoho dirigenta. A to zvláště v okamžik, kdy tento vyšetřovatel dirigentovi vyhrožuje, že i když zatím nemá v ruce jaho telegram Hitlerovi, „budeme po něm pátrat“, protože, jak je přesvědčen, „telegram existuje“. Nepřipomíná vám to náhodu něco? (co třeba Peroutkův údajný článek „Hitler je gentleman“ :D) Jak nadčasové… Stejně nadčasové, jako je nadčasová úchvatná hudba z Beethovenovi Osudové, která film skvěle rámuje.

Psychologické poválečné drama o německém dirigentovi obviněném z kolaborace mi mocně pokroutilo útroby, byla jsem tam a trpěla s ním, za doprovodu nádherné hudby a za účasti dvou výborných herců. Harvey Keitel rozehrál tu vojenskou gumu s takovým temperamentem, až jsem měla sto chutí vyhodit ho tím otevřeným oknem (Emmi to vystihla naprosto přesně.. „mě vyslýchalo gestapo..“), no a Stellan Skarsgård v roli oduševnělého milovníka hudby a zároveň naivního dirigenta mi byl beze zbytku srozumitelný, mám totiž úplně stejný vztah ke své rodné hroudě, k mateřskému jazyku a tak vůbec, jsem naivka.. Byl-li v reálu vinen či ne, netuším, nevím, po pravdě řečeno mě dostal na lopatky ten úplný doku-závěr s kapesníkem.. Nadčasová záležitost, o které lze dlouze přemýšlet..

Také niečo na zamyslenie. Na jednej strane veľa podnetov na premýšľanie a na strane druhej idiotský Keitel, ktorý väčšinu silných myšlienok sparodoval a obrátil na trápnosť. Si stále len omieľal to svoje, všetko zjednodušoval, nepočúval rozumné argumenty a dôvody.... Nuž, ten kto chce odsúdiť , aj odsúdi, aj za cenu, že dotyčný vyzerá ako imbecil. Často sa stáva, vlastne je to pravidlom, že veľmi ľahko sa z utlačovaných stávajú utlačovatelia. Aj tu bolo ukázané, ako bezproblémovo prebrala víťazná strana gestapácke metódy. Keď začal tomu dirigentovi premietať tie zábery z koncentračného tábora trápnosť mi stiahla viečka. Počúvať sa tu oplatilo jedine Stellana Skarsgårda. A hudba samozrejme, jedinečná... škoda, že jej bolo tak málo. Nadpriemer.75/100