Árijský pár (2004)

Landau v hlavnej roli vyzerá ako náš nebohý Jozef Kroner. Himmler je tu upravený dosť nedôveryhodne. Príbeh je fikciou, ktorá sa nikdy nemohla stať. Pochybujem, že by druhý muž tretej ríše vyjednával s nejakými Židmi, tam sa to konfiškovalo jedna radosť bez problémov. Debata pri večeri takisto nepravdepodobná a tento človek by si nenechal páčiť reči, ktoré tam viedla stará Židovka. So skutočnosťou to nemá nič spoločné, je to len vymyslený príbeh na pozadí historických udalostí. Vyzdvihol by som ale hudbu, ktorá tu vyčnieva nad samotným filmom.

Milujem dramy odohravajuce sa pocas nacistickej masinerie, ked zidia nemali na ruziach ustlane. Pribeh nebol nejako moc extra zaujimavy, ale jeho postupnym rozvazovanim za cenu prezit nacisticke peklo za hranice Nemecka smerom do Svajciarska malo nieco do seba. Aj ked to obcas na mna niekedy posobilo zbytocne ukecanymi a zdlhavymi dialogmi, ktore to len zbytocne rozsirovali do vacsich podrobnosti, comu to len uskodilo z mojho pohladu. Nebolo to stale, ale boli take chvile, ze mi to aj trosicka vadilo pri plynuti filmu smerom dopredu. Bolo vidiet, ze je to asi televizny film, kde nemecka agresia zas tak nebola vidiet v tomto filme. Film je skor urceny na jedno pozretie, pretoze uz by som sa k nemu asi nevratil, lebo zas to nebolo take okuzlujuce, ze by som z toho bol na sracky:)

Zaujímavý film, i keď s horkou príchuťou. Scéna ako sa vojak zastrelí pri vykopanom hrobe mi prišla trochu nezmyselná, samotný árijský pár sa chvíľami správal tak nepresvedčivo, že by ho museli odhaliť minimálne v polovici filmu. Na druhej strane úloha Krauzenberga sa mi páčila. Bohatí židia (aspoň niektorí) mali možnosť zachrániť si peniazmi a majetkom život - svoj i svojich blízkych - na tom sa mi nezdá v takých podmienkach nič nemorálneho. Táto smutná skutočnosť podtrhuje však osobnú tragiku tých, ktorí také šťastie nemali oveľa viac. 60%.

Příběh vážící se k plánu, v rámci kterého si bohatí židé vykupovali své životy značným majetkem, je svým zpracováním spíš průměrným thrillerem, svým morálním vyzněním je to ale neodpustitelná hanba. Samotý fakt, že svět zavíral oči před vyhlazováním židů, přestože informace pronikly na veřejnost ještě před koncem války a nikdo, evropské velmoci ani bohatí židé, žijící v zahraničí, nechtěl nic vědět, dělat či zasahovat, je strašný. Natočit film, v jehož závěru se ještě stále bohatí manželé Krauzenbergovi setkávají se svými sloužícími v slunném Švýcarsku, kde se vlak prodírá svěží zelenou trávou vedle vymydleného bernardýna, mi připadá hanebné a nedůstejné znevažování těch šesti milionů, kterým se nic podobného nepodařilo, nebo kteří neměli prostředky či odmítli spolupracovat s nacisty.

Co napsat k takovému filmu? Díváte se, po zádech vám běhá mráz, hrdlo se vám svírá úzkostí a nejraději byste na celý svět křičeli: "PROČ?!" V mysli se vám střídá záplava naděje s šílenou beznadějí a pak film skončí a vy nevíte, který z těch pocitů převládl a napadá vás, jestli vůbec ještě může existovat dobro, když se lidé mohli dopustit něčeho tak odporného. I za 1000 let se budou lidé dívat zpátky a pokládat si ty samé otázky. Ale ani za 1000 let na ně nebudou znát odpověď.
Nejvýstižnějším komentářem jsou slova Rachel: "Nezapomeneme. Nikdy."