Předčítač (2008)

Mám z toho filmu rozporuplné pocity. První půle filmu vypráví romantickém, i když trochu kontroverzním vztahu mezi mladým klukem a starší ženou. Závažnější, ale zajímavější téma je temná minulost Hanny, která se bohužel řeší až ve druhé půli. Asi bych se obešel bez líčení milostných hrátek hlavních postav a raději viděl drama o vypořádání se s minulostí, tam to mohlo jít mnohem více do hloubky. Ale chápu, mělo to být hlavně romantické a sentimentální, o čemž svědčí poslední třetina filmu. Nicméně mě to nechávalo naprosto chladným a lhostejným, motivy obou postav jsou nepřesvědčivé a účelně zvolené pro vyvolání dojetí. Ale na jedno nedělní odpoledne to docela šlo.

Na Schlinkem vznesených otázkách viny, trestu a odpuštění euroameričtí filmaři (na produkci se podíleli i režiséři Minghella a Pollack) postavili kvalitní středoproudý slzodoj s účastí osvědčených hvězd. Fiennes (jako už tolikrát předtím) nemusí ani moc hrát, abychom s ním soucítili, a který muž by netoužil předčítat atakdál krásné Kate? Se závěrem filmu si nevím rady: chce se po mně, abych v konfrontaci negramotné tramvajačky a distingované dámy s obřím Arpem v obýváku sympatizoval víc s tou druhou?

Podle mne je podivuhodné, že byl film tak pěkně oceňován. Kateřinka si to odpracovala nadmíru poctivě, nicméně to vidím tak, že kdyby byl děj primárně zaměřen na amerického diváka, tak by se aspoň u konce musela dcera oběti rozplynout v slzách nad jejím tvrdým trestem, který jí připravily její kolegyně. Naštěstí se tak nestalo a i když mi kvůli "autentičností" anglického textu trochu drhla tužka u té páté hvězdy, nakonec ji dopsala. Tenhle film určitě neduní prázdnotou.

Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí je vášeň. Její výheň je výheň ohně, plamen Hospodinův. (Píseň písní 8,6) Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna. (Izaiáš 1,18) "Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ (Marek 3,28-29)Film popisuje životní příběh Michaela Berga o mladistvém milostném vzplanutí a následném vyrovnání se se zločiny nacizmu spáchanými jeho milenkou z mládí. Navzdory nepopiratelné naději nesené láskou hrdinové nedocházejí odpuštění a příběh nepřináší kladný závěr.

Částečně autobiografická předloha právníka Bernharda Schlinka vyšla v roce 1995 a protože to byla první německá kniha, která se dostala na čelo žebříčku bestsellerů New York Times, nepřekvapuje, že v té době nejdravější štika v hollywoodském rybníku Miramax, si v dubnu 1998 zajistil práva. 🤓 Schlink trval na tom, aby film byl natočen v angličtině a zdůraznila se tak univerzální platnost otázek, které klade o životě v post-genocidní společnosti, což jistě přesahuje portrét Německa poloviny minulého století. Z hlediska produkce a režie bylo ovšem účelné obsadit německého herce David Krosse jako mladého Michaela Berga a obklopit ho v jeho rodinném a školním prostředí německými spoluhráči. Navíc se točilo výhradně v Německu - v Berlíně, Görlitzu, v Kirnitzschtal tramvaji blízko Bad Schandau a v ateliérech v Kolíně nad Rýnem. Film tak získal zřetelný německý look, který souvisí se základní otázkou Schlinkova románu - jak mohlo dojít v národě Schillera a Goetha k takovému selhání elit, které dopustily, aby se široké vrstvy, ale hlavně ony samy, ocitly v temnotě antisemitismu, v tak monstrózní nevzdělanosti a zaostalosti. Touto otázkou musí začínat každé seriózní zamyšlení nad okolnostmi nástupu Hitlera a nacistů v Německu k moci a spáchání následného holocaustu. 🤓 Natáčení probíhalo od září 2007 do 14. července 2008. Erotické scény se točily až nakonec, až bylo Krossovi 18 (což nastalo 4. července 2008). Kate tak stihla dotočit ‘kládu’ v Revolutionary Road a vrátit se zpět na místo své náhradnice Nicole Kidman, neboť Hanniny scény se natáčely až od ledna. 🤓 Výborný scénář stvořil Sir David Hare, úspěšný a uznávaný anglický dramatik, scenárista a divadelní režisér, který dodržel Schlinkovu strukturu tří jasně oddělených částí - dějství, ale zatímco román se odvíjí chronologicky, Hare se od tohoto schématu uvolnil, skáče v čase a od začátku dává do děje perspektivu dospělého Berga, čímž účinně povzbuzuje naše očekávání, že jde o víc, že úvodní dějství bude pouze emotivní milostná předehra, která se pak ve druhé, soudní části, otevře nečekané šíři naléhavých společenských otázek, které daleko přesahují letní románek zralé ženy s teenagerem, ale přitom z něj emočně až do konce filmu těží. Protože teprve v okamžiku, kdy Berg zjistí, co dělala Hanna za války, začíná originalita Schlinkova příběhu - jeho dokonalé provázání intimního a společenského, jeho trýznivě důkladné zkoumání opakovaných německých selhání, která se v jeho románu klenou až do třetí generace. Půlící scénou filmu je Bergova návštěva koncentráku - počátek jeho vlastní post-genocidní sebereflexe. 🤓 Berg přijímá odpovědnost za tu část společnosti, kterou reprezentuje Hanna, až když jí začne systematicky vzdělávat, skutečně se o ni zajímat - předčítat a posílat jí do vězení kazety. Ale svůj odstup, paralyzující stud, pohrdání(?), překoná až ve finální katarzi, která následuje po Hannině sebevraždě, motivované právě jeho rezervovaností, nikoli pouze vědomím vlastních provinění, neboť mrtvým už stejně nelze pomoci. Poválečná německá společnost je nemocná a lze ji uzdravit jedině společným setkáním nad její nacistickou minulostí. To si Berg uvědomí až na konci filmu, když začne své dospělé dceři vyprávět o své zkušenosti, která fatálně poznamenala nejen jeho život, ale v jeho nezpracovaných traumatech i život jeho dcery. 🤓 Hannina negramotnost funguje jako zřejmá metafora široce ignorované nevzdělanosti německé společnosti a z ní plynoucí neschopnosti nahlédnout morální důsledky svých činů, jako metafora morální negramotnosti třetí říše. Přitom - paradoxně - mělo Německo nejvyšší gramotnost v Evropě. V románu je Hannina zaostalost vysvětlena jejím venkovským původem z města Hermannstadt (dnes rumunské Sibiu), německého centra v “divočině” rumunské Transylvánie. Ovšem ve filmu tyto detaily o Hannině zahraničním původu nezazní a Kate ji svým účesem a dříčskou vervou jednoznačně situuje na německý venkov, což metaforu neoslabuje, nýbrž zdůrazňuje. Berg se v průběhu filmu vyrovnává s tímto ambivalentním, eroticko-mateřským vztahem s podmanivě vitální a současně morálně nevědomou částí svého němectví. 🤓 V roce 1943 formuloval německý pastor a myslitel Dietrich Bonhoeffer (popraven na přímý Hitlerův rozkaz 9. dubna 1945) ve vězení gestapa zásadní myšlenku: Hloupost je nebezpečnější než zlo. Hloupost, spíše než cynický záměr, nejčastěji zajišťuje ideologiím, režimům a katastrofám dlouhý a pohodlný život. Je to morální vada, která vzniká, když člověk dobrovolně odmítá myslet sám za sebe. Nejde o nedostatek schopností, ale o nedostatek vůle. Hloupý člověk je upřímně přesvědčen, že má pravdu. Jeho přesvědčení je obvykle jednoduché, pohodlné a dobře zabalené do jasných hesel. Není agresivní - dokud nezpochybníte jeho světonázor. Není zlý - jen se dobrovolně stává nástrojem zla v rukou druhých. Protože je to tak jednodušší. Tato hloupost bují ve společnosti, kde se lidé mohou snadno zbavit osobní odpovědnosti za konformní alibismus a byrokracii, nebo jsou k tomu donuceni násilím. Kde propaganda systematicky vytlačuje kritické myšlení. "Bylo mi řečeno, abych to udělal, tak jsem to udělal. Co je špatně?" Ve skutečnosti je všechno špatně. Se zlem, jak poznamenává Bonhoeffer, se dá ještě polemizovat. Lze ho odhalit, zhodnotit a sankcionovat. Ale hloupost nikoli. Nerozumí argumentům, neuznává fakta, neslyší souvislosti. Upřímně věří, že jednání, které vede ke katastrofě, je "jediná správná cesta". Protože ostatní jsou buď nepřátelé, nebo hlupáci. 🤓 Když dnes čteme o všeobecném německém mlčení o selhání integrace v německých školách. Kdy autority - ředitelé škol, vše tají a stydí se za to, vidíme, že opět vítězí pohodlný konformismus, který zadělává na budoucí velké problémy. 🤓 Národy mají své charaktery dané geografií, klimatem, jejich historickou zkušeností a bohužel i po generace navyklými modely chování - my jsme například opakovaně doplatili dlouhými obdobími úpadku na svou krátkozrakou ‘vyčůranost’ a chystáme se opět udělat stejnou chybu. 🤓 V době premiéry Předčítače někteří kritici dílo odsuzovali, neboť prý nepotřebujeme další film o holocaustu a už vůbec ne takový, který v nás vyvolává sympatie k pachatelům zla. Šlo podle nich o nebezpečnou revizi. Dnes ovšem musíme Schlinkovu knihu i její vynikající filmovou adaptaci Stephena Daldryho docenit. V přímém přenosu totiž sledujeme apatii, pomýlení a totální morální kolaps 140 milionů Rusů, z nichž většina nemá pas, nikdy nebyla ani v Moskvě natož za hranicemi Ruska a od roku 1917 již několik generací poslouchají, že v Rusku je všechno nejlepší, Rusko je nezničitelné, vyhrálo všechny války a je předurčeno být hlavním hybatelem dění na planetě. Jak a o čem se chcete s takovými lidmi bavit? Jeden každý z nich má na rukou krev Ukrajinců, odpovědnost za utrpení milionů lidí a zničené majetky a všichni ponesou po generace důsledky zhrouceného Ruska. Protože tu válku Putinovi dovolili. Protože jim chybí rozhled, vzdělání, schopnost sebereflexe. Přitom jen “normálně žijí” - chodí do práce, baví se, vychovávají děti. Ruské elity jsou vyvražděné nebo v gulagu, ale většina svůj národ prostě opustila. 🤓 Když se zeptáte finského novináře, jaký je finský recept na boj proti ruským dezinformacím, jimž jeho země bezprostředně čelí už po generace, odpoví: Jedním slovem - vzdělávání. 🤓 Předčítač je, kromě jiného, jasnozřivým epitafem producentského snažení režisérů Minghelly i Pollacka, kteří oba zemřeli ještě před uvedením filmu. Třetí producent Rudin nakonec stáhl své jméno z titulků, neboť nesouhlasil s překotně dokončeným střihem a Weinsteinovou snahou uvést film ještě v prosinci 2008, protože by tak musel soupeřit s další velkou hereckou kreací Kate v Revolutionary Road. Weinstein samozřejmě přišel s fikaným řešením: chtěl ji nominovat za Předčítače v kategorii vedlejší role - tím víc ovšem pro ni členové Akademie i BAFTA hlasovali v kategorii hlavní herečka, neboť tak to vnímali jako fair. U Zlatých glóbů mu to ale vyšlo. Kate brala za večer hned dva - za hlavní roli v Revolutionary Road a za vedlejší v Předčítačovi. Stejně tak získala za roli i další nejvýznamnější herecké ceny roku - Critic's Choice Award a Screen Actor's Guild Award, obě za vedlejší roli. Je to jeden z těch unikátních případů, kdy naturel a imaginace herce se protnou s rolí geniálním způsobem a všem bez výjimky spadne brada. Něco jako u nás loni Petr Uhlík v roli Hojera. Oba své záporné postavy humanizovali a dokázali, že diváci překonali předsudky a v hloubce jejich tragédie s nimi soucítili. Možná, že právě být součástí tohoto redemption, bylo pro publikum tak strhující. Ostatně Kate to při premiéře vystihla přesně, pro ni to byl film o nejuniverzálnější lidské emoci:“…this was never a Holocaust movie to me. That's part of the story and provides something of a backdrop, and sets the scene. But to me it was always an extraordinarily unconventional love story." 🤓 Film skýtá dva zcela rozdílné zážitky. Když ho vidíte poprvé a neznáte zápletku, prožijete silnou emotivní nálož otvírající nespočet otázek a podnětů k přemýšlení (tak by to asi mělo při prvním setkání s uměleckým dílem být, že). Při dalším zhlédnutí doceníte přesného Fiennese (přece jenom je to film o něm), Bergmanovu herečku Olinovou ve výrazné dvojroli, Ganze i mladého Krosse. A s ‘chladnou hlavou’ se probíráte všemi složitostmi, s nimiž jste konfrontováni. 🤓 V obou případech jste ovšem definitivně uzemněni barevnou i vzorovanou dokonalostí Ralphovy šály v závěrečné scéně, která jeho do té doby i kostýmově vyblitou a mátožnou postavu akčně, emočně ‘rozsvítí’ a dává nám (alespoň v tomto filmu) jistotu, že jeho těžce nalezená vyrovnanost s ním už zůstane. 🤓 Rozhodně aktuální must see film - a nejen pro kostýmní výtvarníky.