Život a dílo skladatele Foltýna (1992)

Čapkův poslední román se nám dnes nabízí v několika formách, tedy i v několika verzích: jako kniha, jako soubor PDF, jako rozhlasová hra (v režii a dopracování Olgy Scheinpflugové a Františka Pavlíčka) a jako film (režie Pavel Háša podle Pavlíčkova scénáře).  Co zvolit? Dám nejspíš přednost rozhlasové hře z roku 1963; tváře tu nejsou třeba, ušetřeme je pro facebook, stačí jen slova a jejich modulace (Ilja Racek mi sedí více než Viktor Preiss),  výpovědi a hudební koláž (hudba je tu původní, složilo ji šest hudebníku, mezi jinými i Petr Kotík). Hra je laděna z jedné strany jako satira a z druhé jako drama, přitom neopovídá ani Čapkově estetice a není ani zcela původní. Proč by ale Čapek svojí poslední práci (myslím si, že věděl, že je poslední) věnoval tomu, aby prokázal pošetilost a zatvrzelost jednoho umělce? Proč by chtěl opustil svůj kanon pronikavě vizionářkých děl, proč by měl oči stočit dolů, když se vždy díval dopředu? Proč by se věnoval malosti, když se vždy obracel k lidstvu? Nebo svou cestu neopustil a setrval na ní až do samého konce? Abychom se mohli něčeho dobrat, musíme pečivě vymezit skladatele Foltýna jako člověka a jeho místo v našem světě; ano v dnešním světě, protože Čapkovo dílo  (i v roce 1938, kdy Foltýna dokončil kafkovským gestem) směřuje k dnešku. Foltýn je iracionalista, popírá regulační funkci rozumu, upřednostňuje bouřlivé city, považuje se za nadčlověka (byť  ne-nietzschovského). Sbírá data (osobní údaje, slova a hudba), snaží se je třídil a využívat, jsou pro něj komponenty, které začleňuje do své práce. Samotná data kupuje, vymáhá je násilím, případně je krade. Foltýn je eklektik, vybírá, třídí, mísí a skládá (je přece skladatel) z cizího. Dílo, které vytváří není celistvé, i při menším zatížení se rozpadá. Přitom však má jakousi auru, pro níž žádný z "kritiků" ho není schopen odsoudit úplně, zůstává vždy něco, co by mohlo být dobré, kdyby... něco dobrého zůstalo. Foltýn či Folten může sloužit k označení naší dnešní struktury sociálního systému, našeho paradigmatu obecně, sám je typem "velkého manažera", slepě řídícího slepenec věcí, kterému se říká svět. Čapek tu vkládá poslední vzorek puzzle, někam mezi Absolutno, Bílou nemoc, Krakatit, R.U.R, Mloky a Makropulos. Čapek své dílo dokončil.

Skoro by se dalo říci, že je to vynikající zpracování. Přesně jak to Čapek napsal. Želbohu těmi nýmandy, kterým měl být Beda Folten, jsou tvůrci sami. Místo toho, aby bylo vidět, jaký je Foltýn, ukazují jej téměř jako umělce, kterého doba nepochopila. Pokud by člověk román nečetl, měl by z incenace zcela jiný pocit, protože autoři doplňují věci, které nejen, že v románu nejsou, ale ba přímo jsou proti jeho smyslu (dívka-žena Jitka, která má být múzou k Juditě). Preiss neustále řve, ale po vyobrazení podstaty Foltýna není ani vidu, ani slechu. Takže umění srovnatelných kvalit opravdu není nazbyt :-).

Nesnadná literární předloha největšího českého spisovatele Karla Čapka zůstala pro jeho předčasnou smrt torzem. To spolu s čapkovskou metodou "nasvěcování" pomocí svědectví postav blízkých Foltýnovi postavilo adaptátory před vděčný i nesnadný úkol zároveň. Zhostili se ho se ctí, dramatický tvar přesně odkryl složitý půdorys uměleckého i lidského mrzáctví hlavní postavy, zachován zůstal i fašizující odér, do nějž ho Čapek před sedmdesáti lety umístil, "zabalil". Herecké výkony jsou dalším podpůrným prvkem tohoto výkladu; v první řadě to platí pro skvělou kreaci Viktora Preisse. V jistém slova smyslu se tu podařilo prognózovat atmosféru druhé republiky v případě jejího dalšího možného pobřeznového pokračování. Toto nadprůměrné literární dílo by určitě zasloužilo svou digitální verzi. Umění srovnatelných kvalit totiž dnes určitě není nazbyt.

Průměrná televizní hra, která ovšem hrubě zplošťuje smysl Čapkova posledního, nedokončeného románu. Svou relativistickou metodu v něm totiž Čapek dovedl až k zobrazení naprosté vnitřní prázdnoty, bezsubstančnosti, hlavního hrdiny, netalentovaného hudebního pseudo-skladatele Foltýna, jenž jako by byl složen z klamů, sebeklamů a konvencí. Hášova inscenace tento náročný filozofický motiv zjednodušuje na mravoličný příběh tradičního typu, díky solidním hercům neklesající pod sledovatelnou úroveň.

Takova predloha a takhle ji podelat, no co na to rict. Leda by to mel byt komentar k talentu hlavni postavy...