Lék pro Lorenza (1992)

Ais o 20 minut delší, než by to klidně mohlo být, ale zajímavá sonda do světa rodičů, kteří se nechtějí nechat smířit s osudem jejich syna umírajícího na vzácnou mozkovou chorobu a i přes nepozházení z lékažského prostředí se vrhli na hledání léku. Což je nakonec jen sloučenina výtažku z olivového a řepkového oleje. Oficiálně spíše jen brzdič nemoci, ale i tak se reálný Lorenzo dožil z predikované smrti do dvou let v pěti letech až do třiceti.  Hlaví přinos filmu je zvýšení povědomí o této nemoci a mladý herec hrající Lorenza ty záchvaty podával opravdu přesvědčivě.

Výjimečně zpracovaná látka, která z principu zavání sentimentem a kýčem. George Miller ale příběh nezvratně ochořelého chlapce, jehož stav lékařská věda zvládá sotva diagnostikovat, pojal jako motivační řetězec pragmatických výzev a selského uvažování nad „chemií“ lidského těla i výsadou individuální existence. Než zatratit dítě, trpící v nepředstavitelných bolestných křečích a mentálně se vzdalující „normě“, to radši přelouskat celou knihovnu a prosazovat daleko morálnější lékařský kodex. Zatímco Mad Max (především Fury Road) je největším darem filmu od bývalého studenta medicíny, Lorenzův olej je největším filmovým darem medicíně. Miller je navíc fenomenální režisér a dílem vytvořil spirituální pohádku, která vedle odborně angažovaných, ale z podstaty situace srozumitelných a vtahujících dialogů, dokáže pohltit jen vizuálními výrazy. Třeba zrcadlením dvou zdánlivě namátkových záběrů – toho hlediskového z perspektivy nehybného (a nevidoucího) pacienta, nad jehož lůžkem visí jednoduché dětské ornamenty, a toho finálního na strop Sixtinské kaple, poseté uměním podněcujícím představivost, jaká snad v nitru uzdravovaného hocha pořád bují. Skvělí Nick Nolte a Susan Sarandon, božská kamera a rozpoznatelná Millerova inscenace v jeho vlastně nejnormálnějším filmu.

Lék pro Lorenza není povrchní, senzacechtivý film s lacinou sentimentalitou, jak by se u snímků o obyčejných lidech čelících vážné nemoci svých blízkých dalo očekávat. Je něčím mnohem podstatnějším — a dává to jasně najevo už od prvních minut. Vypráví strhující příběh rodičů, kteří se odmítají smířit s osudem svého syna trpícího adrenoleukodystrofií, vzácným a devastujícím onemocněním postihujícím převážně chlapce. Nemoc postupně narušuje myelinový obal nervových vláken v mozku a míše, brání správnému přenosu signálů, poškozuje nadledviny a vede k pomalému, ale neúprosnému rozpadu těla i mysli. Děti se tak před smrtí stávají vězni vlastního těla — slepé, hluché a zcela nepohyblivé. Právě proti této zdánlivé nevyhnutelnosti se rodiče vzepřou. Navzdory ujišťování lékařů, že jejich synovi zbývá jen několik let života a že věda dělá maximum možného, odmítají přijmout pasivní roli. Narážejí na pomalý, opatrný a byrokratický pochod klinických studií — a rozhodnou se vzít věci do vlastních rukou. Bez odborného zázemí, ale s neochvějným odhodláním se sami stanou experty, kteří hledají způsob, jak syna alespoň částečně vysvobodit z utrpení. VýkonSusan Sarandonje zde obdivuhodný a hluboce lidský. Divák s ní bezvýhradně soucítí — její hněv, frustrace i neústupnost, s níž odmítá couvnout, byť za cenu rozpadajících se vztahů a osobního vyčerpání, jsou nesmírně působivé.Nick Nolteje v rozvážnější, introvertnější poloze, jeho postava více nese tíhu postupného odcizení v manželství, přesto je posedlost hledáním léku stejně spalující. Zvláště jeho zhroucení v knihovně po detailním studiu průběhu nemoci u jiných chlapců patří k nejsilnějším a nejbolestnějším momentům celého filmu. Ani jeden z rodičů, navzdory naprostému fyzickému i psychickému vyčerpání, nepoleví. Lék pro Lorenza je především filmem o odvaze, fantazii a síle lidské vůle, které se dokážou projevit ve chvíli, kdy už nezbývá nic jiného. Závěrečné záběry pak připomínají, kolika dalším chlapcům tito rodiče svou neúnavnou prací pomohli — a dávají celému příběhu tichou, ale nesmírně silnou naději. Režisér zvolil téměř dokumentární styl vyprávění, pečlivě sleduje myšlenkové pochody obou rodičů a buduje napětí bez manipulativních zkratek. Scénář je přitom psán srozumitelně, aby divák dokázal porozumět i odborným lékařským a vědeckým pasážím. Stejně silný je i hudební doprovod — především Adagio pro smyčce Samuela Barbera, které zazní v klíčových momentech a v kombinaci s obrazem působí naprosto srdcervoucím dojmem.

Z pohľadu roka 1992 film o zázračnom lieku pre choré deti, ktorý veda nechce uznať. Takže emócie a je prečo aj chápať rodičov, že sa siapali po všetkom možnom, aby dieťaťu pomohli. A aj, zdá sa, pomohli. Z pohľadu dnešnej doby je však už zrejme, že Lorenzov liekani po vyše 30 rokoch nie je uznaným liečivom, štúdie dokázali, že môže mať dobré účinky na preventívu, na liečbu skoro nič a má tiež vedľajšie účinky. Takže je to 50/50 a o žiadny zázrak v skutočnosti nejde. Takže záver z filmu vlastne nakoniec neplatí a môžeme si to hromženie na vedcov tentokrát nechať.

Silný príbeh o dedičnej genetickej chorobe malého Lorenza. Adrenoleukodystrofia - ALD, sa môže objaviť vo veku 6-7 rokov a postupuje veľmi rýchlo. Objavuje sa u chlapcov, ženy sú nositeľkami chybného génu. Zatiaľ nie je liečiteľná, no dá sa spomaliť. A to hlavne vďaka neúnavným Lorenzovým rodičom, ktorí sa nevzdali, naštudovali si kvantá literatúry z odboru neurológie a chémie a objavili špeciálne upravený olej, ktorý spomaľuje rozklad myelínovych obalov nervových buniek v mozgu. Ich syn sa navzdory predpovediam lekárov dožil 30 rokov. Susan Sarandon A Nick Nolte ako milujúci rodičia boli úžasní. Lorenzov olej a Projekt myelín, ktorého sú zakladateľmi, existuje dodnes a pomáha chorým zlepšiť a predĺžiť život.