O Vánocích už nechci slyšet ani slovo (1981)

O vánocích už nechci slyšet ani slovo, tedy myslím o těchto filmových. Do roku 89 natáčela tehdejší televise" velké množství podobně laděných vánočních" inscenací. Tohle dílko jsem tehdy neviděl, nějak mě uniklo a tak jen ze zvědavosti v předvánočním čase jsem na to mrknul. Nuda nuda paneláková šeď. O nějaké komedii leda tak v tom ironickém slova smyslu se nedá mluvit. Marnost nad marnost. Trapný děj, škoda dalších slov.

Tuto televizní inscenaci táhne režie a kvalitní herecké obsazení, pro normalizaci tak příznačné. Scénář je slabší, místy i plytký a to rojení mezilidských vztahů až rakovinně rozbujelé. Rozvedený muž, hraný Kostkou, působí dojmem supermana, který žije ve dvou či tří dnech současně. O vyslovený kiks ovšem nejde.

Toto je naprosto přesná ukázka toho, jak se žilo za komančů, chlastání, schůze, nedobrovolné odposlechy sousedů v panelácích, půjčování od sousedů (lavičník, pánev), bary, kde šlo sehnat slečnu na pobavení atd.  Na tuto dobu nerad vzpomínám a tak ta jedna hvězdička je až moc. Navíc ten Petr Kostka, který se zde chová jako absolutně nespolehlivý ochlasta, co slíbí, tak vždy spolehlivě nedodrží.

Z naprostého televizního dna povznáší tento výtvor jen odzbrojující bezbrannost Slávky Hozové. A to ovšem jen nezáměrně. Její postava je stejně tak nevěrohodná jako ta Kostkova, která provází diváka celým tím „děním“. Ta Kostkova – není to ani hrdina ani antihrdina, právě jen „postava“ – se vymyká vší normalitě i abnormalitě. Jedná zcela mimo život – téměř až mimozemsky. Gesta a slova volí zcela nahodile, právě jako náhodně jedná. Zato sociální prostředí jsou odpozorována neomylně a právě tak neodchylně i prezentována v normalizační interpretaci: velkoměstský lokál (cosi mezi barem a bordelem) je ještě stravitelný (jakkoliv se mi nechce věřit, že nějaký zdejší podnik byl zkraje osmdesátých let vybaven telefony u stolků), zato „maloburžoazní“ rodina kulturně žijících starých manželů se „starou pannou“, která zůstane v třídně rozdělené společnosti „na ocet“, je zkarikována opravdu ohavně. Vrcholem je ovšem socialistický panelák s odposlouchávacími odsavači par – myslím, že nejednomu divákovi na Jižním městě i jinde tehdy u večeře zaskočilo.

Vztahové drama, ušmudlané a šedivé, jak se na normalizaci sluší. Nezařízený panelákový byt jako by metaforicky poukazoval na prázdný a neuspokojivý život hlavního hrdiny, bilancujícího chyby minulosti. To je ten optimistický pohled. Ten pesimistický je, že jde o zoufale nefunkční vánoční komedii s ukňouraným ztroskotancem, kterému pomohla ke štěstí kouzelná digestoř. Kloním se ke druhé variantě. Petr Kostka ale uhraje každou roli, takže jsem sám sebe překvapil tím, že jsem o jeho osud projevoval vlažný zájem a dokonce jsem mu držel palce.