Život je krásný (1997)

Roberto Benigni rozjásaně skákající po sedačkách Kodak Theatre okamžik poté, co jeho krajanka Sophia Loren přečetla jméno vítěze v kategorii nejlepší mužský herecký výkon, patří k nejpamátnějších momentů předávání Cen Akademie. Nejen že se Benigni stal prvním mužem, který Oscara vyhrál za roli v cizojazyčném filmu (právě Loren byla první ženou, za film Horalka), ale byl také teprve druhým hercem v historii, po Laurenci Olivierovi v roli Hamleta, který byl sám sobě režisérem oscarového výkon. Benigni vypráví o neodolatelně šaškujícím muži jménem Guido, který se zakouká do učitelky Dory a vyfoukne ji jejímu mocnému nabubřelému snoubenci. S naivitou, ale možná jen zatlačovaným smutkem komedianta, přehlíží Guido rostoucí projevy antisemitismu ve městě, a na nápis „Židům a psům zakázán“ odpovídá svým vlastním zákazem „Vizigótů a pavouků“. Ve druhé polovině odehrávající se v koncentračním táboře Benigni pochopitelně pracuje s velkou dávkou abstrakce, nadsázky a suspension of disbelief, film se nesnaží působit realisticky a musí od nejhorších věcí odvracet oči. Ale byť pro mnohé působil neuctivě, je to právě humor a výsměch, co poráží totalitní režimy.Více v knizeDevadesátky ve filmu.

Ďalší z filmov, ktoré som nevidel 100 rokov (naposledy ešte ako teenager) a povedal som si, že si ho po dlhom čase pripomeniem. V tom čase sa mi celkom páčil, ale musím konštatovať, že filmový vkus sa mi rokmi mení omnoho viac ako ten hudobný. Úprimne nechápem ako toto môže figurovať v prvej stovke najlepších filmov. Na komédiu je film málo vtipný (tých pár dobrých scénok nevyváži to množstvo trápnych). Na vážny film z obdobia druhej svetovej vojny je až príliš komediálne ladený. Ako divadelná hra by možno fungoval, ale ako celovečerný film je strašne rozťahaný a chýba mu tempo. Ďalší problém, ktorý tu vidím sú vizuálne nesympatické dve hlavné postavy. Guido sa celý čas chová ako idiot, ale vie to perfektne načasovať tak aby to fungovalo na jeho vyvolenú. Práve dobre premyslené načasovanie jednotlivých scénok spolu s hereckým výkonom malého chlapca vnímam pozitívne. Režisér to mal skutočne premyslené tak aby to pôsobilo autenticky. Čo však autenticky rozhodne nepôsobí je koncentračný tábor, z ktorého si Guido robí holubník a priemerne inteligentnému chlapcovi by veľmi skoro došlo, že mu otec nehovorí pravdu. Paradoxne práve druhá vážnejšia polovica filmu sa mi páči viac ako tá prvá. Za mňa lepšie dve hviezdy a 50% s vedomím, že najbližších 10 rokov tento film nemusím vidieť.

Jeden z nejvtipnějších a zároveň nejsmutnějších filmů, který opět potvrzuje, že devadesátá léta byla nejlepším desetiletím kinematografie, které se už nebude opakovat. Původně jsem tento film viděl už pár let zpátky, ale tehdy jsem ho tolik nedocenil jako právě nyní. K opětovnému shlédnutí mě přiměla zmínka o něm v jednom z rozhovorů, kde se hovořilo o jeho naprosté historické nepřesnosti. Tohle není historický film. Nesnaží se nám předávat fakta nebo atmosféru dané doby. Jeho cílem je od počátku něco jiného. Tohle je jeden z těch filmů, které by měl každý vidět za svůj život aspoň jedenkrát.

"Adajtesinasebapozor,chlapci,pretožesúveľmizléčasy. Ale naozaj veľmi zlé." "Zlé?" "Veľmi zlé." "Avy,akémátepolitickénázory?" "Benito,Adolfo!Nehnevajte!"Táto nevšedne komická snímka o mimoriadne vážnej téme by sa dala rozdeliť na dve odlišné polovice. Prvá polovica je v podstate číra bláznivá komédia, v ktorej "Principe Guido" opakovane, vždy za veľmi neobvyklých okolností stretáva svoju "Principessu"   ("To je tá princeznička, čo mi spadla z neba do náručia." "Á, tak to je ten, čo ti vycucal žihadlo zo stehna?")   a romantické puto medzi nimi sa postupne posilňuje. Táto časť je skvelá, prekypuje výborným humorom (najviac ma rozosmiali rôzne predmety "vyprosené od Márie", ako kľúč, či klobúk), pričom za komediálnou fasádou jemne presvitajú náznaky nastávajúcich hrôz. Druhá polovica sa už venuje odporným nacistickým zverstvám, páchaných v nemenovanom tábore smrti. Ani za takýchto rýdzo tragických okolností Benigni nepoľavuje vo svojom komickom nasadení a to je niečo, z čoho už mám trochu zmiešané pocity. Miestami to má svoju silu, občas aj ten humor výborne zafunguje (Guidov preklad z nemčiny), niekedy sú ale tie pokusy o humor až príliš silené a nepatričné. Ja proste nie som úplne presvedčený, že sa takáto vážna téma dá dosť dobre kombinovať s takým bláznivým humorom. Pointa s tankom bola ale veľmi pekná, ten záver ma dojal. Pristavím sa ešte pri hereckých výkonoch, ktoré považujem vo väčšine prípadov za výborné. Exceluje hlavne skvelý "šašo" Roberto Benigni (Guido), neustále sršiaci vtipom, výborný je i Horst Buchholz (Dr. Lessing) ako "šialený hádankár" a veľmi dobre je vybraný aj roztomilý detský predstaviteľ Guidovho syna Giosuého (Giorgio Cantarini). Čo sa týka sympatickej "Principessy" Nicoletty Braschi, tá je herecky trochu nevyrovnaná (má svoje silné chvíle, ale občas pôsobí toporne)."Gombíkyamydlozľudí?Tysitomuuveril?Lensitopredstav.ZajtraránosiumyjemrukyBartolomeom.PotomsazapnemFrancescom. Sakra, odpadol mi Giorgio."

Benigni si napísal film po svojom, zahral si v ňom a ešte sa aj zrežíroval. Inak by mu to s takým kontroverzným námetom nemohlo fungovať. Tu mu to zafungovalo výborne a nezdieľam názory, že by sa to dalo zaradiť ako klamstvo o holokauste. Jednoducho len vymyslený príbeh, ktorý sa nemohol stať, akých sú plné filmové databázy. ––––Když řekneš mé jméno, už tu nejsem.